Jez, kabáte!

Nasreddin Hodža dostal pozvání na velkou hostinu u samotného vezíra, poradce sultána. Měla to být velkolepá událost, plná vážených hostů z celého města, a každý se na ni připravoval už dlouho předem.

I Nasreddin o tom doma přemýšlel: „Co si jen mám obléct? Zjevně nebude vhodné vzít si své nejlepší šaty – co když o mně budou říkat, že jsem marnivý a před ostatními se chvástám? Jistě udělám lépe, pokud na sebe nebudu upozorňovat. Obléknu si proto běžný oděv, jaký nosívám každý den.“

Tak také učinil. Oděl se do obyčejného pláště, jednoduchého turbanu a vydal se na hostinu.

Na místě už hrála hudba a banket byl plný hostů. Všichni obdivovali vyložené mísy s pečeným jehněčím masem, kořeněné omáčky a voňavou rýži. Byla to opravdu hostina, jakou už dlouho nikdo nepamatoval.

Nasreddin se usadil u stolu a slušně pozdravil lidi sedící kolem. Avšak všichni si ho jen pohrdavě přeměřili pohledem. Nikdo z nich mu pozdrav neopětoval.

„To je ale nádherně připravená hostina,“ prohodil Nasreddin, aby s nimi navázal rozhovor. „Takové chutné jídlo jsem už dlouho nejedl!“ pokračoval dál, ale zdálo se, že si ho nikdo z přítomných vůbec nevšímá.

Vzápětí prošel kolem sám vezír. Nasreddin ho chtěl pozdravit, ale vezír mu nevěnoval ani jediný pohled. Jak nezdvořilé!

Nasreddin okamžitě vstal a spěchal domů. Tam si svlékl svůj plášť i turban a místo toho vybral to nejkrásnější, nejparádnější oblečení, jaké vlastnil – turban ozdobený zlatým šperkem a drahými kameny, zdobený kaftan a plášť vyšívaný stříbrnými nitěmi. Takto ustrojený se vrátil na hostinu.

Tentokrát však byli všichni jako vyměněni – vezír ho srdečně přivítal a nabádal ho: „Drahý Nasreddine, jen se usaď u mého stolu. Nabídni si lahůdky, co jen hrdlo ráčí!“

I spolusedící ho vřele pozdravili a dali se s ním do řeči…