Kde bydlí pocity: Hněv

Ahoj! Jmenuju se Martínek a chodím do 1.C. Ve škole se učíme abecedu a já už dokážu přečíst všechna písmena! Umím napsat i nějaká slova. Některým slovům ještě sice nerozumím, hlavně těm dlouhým nebo cizím, ale to nic. Jednou se je naučím všechna!

S maminkou a tatínkem bydlíme v malém činžáku hned vedle školy. Umím už i počítat, a tak jsem napočítal, že náš činžák má šest pater. Na každém patře bydlí jiní sousedé. Slovo soused je jedno z těch, která umím napsat.

Před činžákem stojí dětské hřiště. Když máme ve škole prázdniny nebo je o víkendu pěkné počasí, s kamarády si na něm hrajeme.

Dnes jsme měli ve škole volno, a proto jsem byl přes den na hřišti. Hráli jsme si na honěnou a já jsem tak spěchal, až jsem spadl a odřel si koleno. Pořádně to bolelo! A mrzelo mě, že jsem si roztrhl svoje oblíbené kalhoty.

Do očí se mi tlačily slzy. Nejprve jsem nechtěl plakat, abych byl hrdina. Ale jedna paní, která byla právě na hřišti s malou holčičkou, mi řekla, že se přece nemusím stydět.

„Jen si poplač,“ pobídla mě s úsměvem. „Bez emocí bychom nebyli lidi, ale roboti.“

„Bez emocí?“ zopakoval jsem a hlas se mi ještě trochu chvěl pláčem.

„Emoce. To znamená pocity,“ vysvětlila mi ta milá paní.

To mě zaujalo, a proto jsem se rozhodl, že zkusím ty pocity najít. Možná se přitom dozvím i něco o robotech. Ale kde vlastně takové emoce nebo pocity bydlí?

Přemýšlel jsem, kde je začít hledat, až jsem přitom docela zapomněl na to odřené koleno. Napadlo mě, že by možná bylo fajn poptat se u sousedů. Vždyť jich máme šest, možná někdo z nich někde emoce viděl.

Vymyslel jsem tedy plán: půjdu patro po patře, zaklepu na dveře a…