Marián Dyno Burič
Kde bydlí pocity: Robot
Martínek prošel celý činžák, ale nepodařilo se mu najít to, co hledal. Kde se tedy pocity skrývají? Aby ho maminka rozveselila, vezme ho na přehlídku robotů. A na tomto nečekaném místě se vše vysvětlí.
Po svačině jsem dal pusu mamince a vyběhl z bytu, že ještě na chvíli půjdu na
Vytáhl jsem klíče, které nosím zavěšené na šňůrce na
Náš byt si představuju jako pevný nedobytný hrad, ve kterém se můžu schovat. Mám svůj útulný pokojíček a v něm se nebojím nikoho a
No dobře, dobře, občas se přece jen trošku bojím. Hlavně když padne tma. Stíny z mé noční lampičky se tak nějak samy od sebe prodlužují. Zdá se mi, jako by se hýbaly a chtěly mě
Naše paní učitelka nám říkala, že když se v noci něčeho bojíme, máme si představit něco hezkého nebo něco, co nás ochrání. Já si představím pejska, který u mě leží, a zatímco já spím, on mě
Můj spolužák Péťa se zase moc bojí bouřky. A nejen v noci. Když hřmí uprostřed noci, schovává se i pod postel. Ale přes den ve škole s sebou postel nemá, a tak jakmile za oknem zahřmí, vleze pod
Někteří kluci a holky se mu za to smáli, ale paní učitelka nám vysvětlila, že strach má každý. „Dokonce i já,“ řekla. „I náš pan ředitel.“
To si neumím ani představit, protože pan ředitel je vážně velký a určitě by porazil i zlé
Paní učitelka také poradila Péťovi: „Když se bojíš bouřky, vzpomeň si na něco směšného. Nebo si bouřku představ jako velký růžový nafukovací balón, do kterého píchneme a on praskne…