Do města přijela pouť. Pestrobarevné střechy kolotočů, vůně popcornu, pražených mandlí a cukrové vaty a hudba jako ze stařičkého flašinetu. Všude kolem zástupy dospělých i dětí – a všem bez rozdílu září oči, jako by v nich ta podívaná zažehla jiskřičky.
Eliška ani její sestřička Anežka tam nesměly chybět. Proto tam hned odpoledne spolu s rodiči vyrazili. To vám byla krása! Holčičky netušily, kam se vrtnout dřív. Autíčka? Stánky s cukrkandlem a tureckým medem? Kolotoč s koníky a labutěmi? Nebo by jim tatínek mohl vystřelit růži? Byly tak nadšené, že úplně přehlédly docela nenápadný stánek, v němž velmi, velmi stará paní právě vyrovnávala jeden prstýnek vedle druhého. Na rozdíl od ostatních stánkařů nic neprovolávala, jen mlčky pozorovala ten šrumec, jako by na někoho čekala.
Sluníčko už se sklánělo k obzoru, když Eliška s Anežkou uznaly, že únavou ze všech těch báječných atrakcí sotva stojí na nohou. Zvolna se vydaly směrem k východu, když vtom se Anežka zastavila a zůstala stát.
„Jen pojď blíž, děvenko,“ oslovila ji ta stařičká paní. „Nelíbil by se ti nějaký můj prstýnek?“ Usmála se a vrásčitou rukou pohladila svou sbírku.
„Mami, tati, můžeme si s Eli vybrat?“ zaškemrala Anežka. Třpytivé kamínky pouťových prstýnků jako by jim nedovolily odtrhnout oči a jít dál.
„Co by to bylo za pouť, abychom z ní odešli bez prstýnku!“ vesele prohlásil tatínek a počkal, až si děvčátka vyberou každá po jednom. Anežka zelený jako voňavá letní louka, Eliška modrý jako blankytné nebe. Rozloučily se se starou paní a už už vycházely branou ven, když vtom za sebou ještě uslyšely volání: „Ukážou vám celičký svět!“
Když se ale ohlédly, aby ještě zamávaly, po maličkém stánku jako by se zem slehla.
„Asi už jsme vážně unavené,“ řekla Eliška a pokrčila rameny. Nejspíš měla pravdu –…