O nespokojené kukuřici

Léto pomalu končilo a na kukuřičných lánech se začaly objevovat velké kombajny. Pomalu sklízely letošní úrodu zlatých kukuřičných klasů. Ty se k sobě nakláněly a šeptaly si, jak se těší, až budou sklizené. Sklizeň je pro ně velká událost, na kterou se všechny kukuřičné klasy chystají dlouho dopředu. Copak se z nich stane letos? Upeče z nich babička kukuřičné placky nebo se stanou vločkami či krupicí?

Jenom jeden klásek na samém kraji pole neprojevoval žádné nadšení. Tam, ve stínu třešní, jež lemovaly silnici, rostla kukuřice Kristýnka. Na rozdíl od ostatních byla kukuřice Kristýnka stále nespokojená a pořád něco vymýšlela. Ani teď tomu nebylo jinak.

Třešeň, v jejímž stínu Kristýnka rostla, zaševelila svými listy:

„Nad čím teď přemýšlíš, Kristýnko?“

„Už mám dost té mačkanice!“ vypískla kukuřice Kristýnka za zvuku blížícího se a rámusícího stroje. „Proč my kukuřice musíme růst tak těsně vedle sebe? Tiskneme se tu zrnko vedle zrnka jako sardinky. Proč nemůžeme růst na zemi jako dýně na vedlejším poli? Nebo na stromech jako jablka? Proto vymýšlím nový plán – příští rok bude všechno jinak, uvidíš!“ zvolala ještě. Pak už ji se sestrami kukuřicemi sebral obrovitý kombajn kamsi pryč.

Třešeň se podivila. Jaký nový plán? Jak a proč by chtěla více místa? A kdo to kdy viděl, aby rostlina chtěla růst úplně jinak, než jí příroda káže? Ale záhy přestala přemýšlet a sama si ještě užívala slunečních paprsků.

Slunce po čase vystřídaly silné podzimní větry a deště a po nich sněhové vločky. Přes dlouhou zimu stromy i pole odpočívaly a trpělivě čekaly. Kolik bylo radosti, když konečně přišlo jaro!

Zanedlouho se na polích začaly objevovat první traktory se secími stroji. Třešeň byla zvědavá, jestli opravdu i letos bude pod jejími větvemi růst některý druh kukuřice. Když poznala, že ano, velmi se zaradovala.…