Velké mamutí dobrodružství

Ve velkém muzeu, na lesklém podstavci stál už dva roky mamut. Tento vzácný exemplář našli v zamrzlé zemi na dalekém ostrově. Protože se z něho zachovaly kosti, kůže, kly i další zmrzlé části těla, v muzeu mu připravili to nejlepší a největší slavnostní místo.

Od té doby tam prastarý mamut stál a byl vystaven žáru silných zářivek. Vedle něho se skvěla zlatá cedulka s jeho latinským jménem: Mammuthus primigenius. Každý den, kromě pondělka, kdy bylo muzeum zavřené, kolem něj prošlo aspoň sto užaslých návštěvníků.

Hlavně ti malí vykřikovali: „Hele, mamiii, slon!“

A rodiče je opravovali: „To není slon, to je přece mamut!“

Zvědaví lidé den co den cvakali fotoaparáty, každý si ho chtěl zvěčnit na památku. Vidět skutečného mamuta, to není jen tak!

Až jednoho dne našeho mamuta, ozářeného všemi těmi blesky a světélky a zářícíma očima, něco náhle osvítilo: cink!

Mamutovi se v hlavě rázem rozpohybovaly myšlenky, vzpomínky a kolečka. Jednoduše ožil. Ale zprvu se bál. Nikomu to neřekl a dál jen stál na podstavci – jako socha. Sledoval všechny ty rodiny, usměvavé děti a další návštěvníky, kteří stále opakovali:

„Páni, to je slon!“

Mamut se divil. Co je to ten slon? Kdo to je? Nikdy o zvířeti s takovým jménem neslyšel. Na cedulce měl přece jasně napsané Mammuthus. Moc se chtěl dozvědět, proč si ho pletou s nějakým slonem.

Až jednou v neděli před ním opět zůstal stát nějaký chlapec. Byl oblečený v žluto-černém tričku a nadšeně volal:

„Hele, mami, mamut!“

Mamutovi byl chlapec ihned sympatický, a tak na něho mrkl. Sebral odvahu a nenápadně chlapce pošťouchl chobotem a pošeptal mu:

„Pšt, prosím tě, ukážeš mi slona?“

Chlapec na mamuta vyvalil oči. Srdce mu bilo jako o závod. Pořádně si mamuta prohlédl ze všech stran, aby se ujistil, že…