Celé okolí znalo šibala Karáska. Stačilo, že v dálce zaslechli jeho krákání. V tu chvíli se kdokoli, kdo měl rozum, rozběhl domů a pevně za sebou přibouchl dveře. Dřevorubci si hlídali své pily. I nic netušící cyklisté se občas stali terčem jeho útoku.
„Už se blíží!“ volali sousedé jeden na druhého. „Ukryjte všechno cenné!“
Kdo byl ten obávaný Karásek a proč se ho tak báli? Představte si, byl to havran. Neuvěřitelně zlobivý a drzý havran, který terorizoval celé okolí Bělověžského pralesa.
„Krá, krá!“ skřehotal, což znamenalo „Pozor, už letím!“. Jindy zase hulákal „krá, krá, krá!“, což znamenalo „cetky, chci cetky!“. A když bylo slyšet jen jediná „krá“, všichni věděli, že si Karásek zase našel novou oběť – obvykle nějakého nevinného cyklistu jedoucího lesem.
Snesl se z oblohy a nemilosrdně kloval cyklistu do vlasů, dokud ten nespadl z kola. Pak elegantně přistál na zemi a samolibě si prohlížel výsledek svého útoku.
Karásek se obával jen jedné věci, a to Žabky. Žabka však nebyla opravdová žába, nýbrž divočák a Karáskův spolubydlící.
Počkat, počkat, říkáte si: proč havran žije s divočákem? A tohle má být skutečný příběh? Inu, ano. Byla to jedna podivuhodná, lidsko-zvířecí rodina. Hlavami této rodiny byli lidé, Simona a Lech, a v jejich domě žilo neskutečné množství zvířat!
Takový hluk si ani neumíte představit. Kromě divočáka Žabky a havrana Karáska tam žili myší sourozenci Pepsi a Cola, rysice Agáta, oslík Hepunie, černý čáp, který bydlel v truhlici v ložnici, několik sov, slepic, pár mláďat motáka a stádo jelenů, které si Simonu adoptovalo. Jeden z jelenů si zvykl klepat na kuchyňské okno, aby dostal kostku cukru.
Avšak žádné z těchto zvířat nežilo v zajetí. Naopak, přicházela a odcházela, jak se jim zachtělo. Jejich počet se každým dnem měnil. Celý…