V naší ulici bydlí desetiletá Korolína. Jmenuje se tak omylem. Měla se jmenovat Karolína. Ale když se narodila a táta ji šel zapsat na úřad, byl samým nadšením celý popletený – a chybně do tiskopisu vyplnil jméno Korolína Klusová. Nikdo si toho však nevšiml, a proto ji tam takto zapsali. Od té doby se tedy jmenuje Korolína. Všechno bylo v pořádku, když byla Korolínka maličká. Ale jen co začala chodit do školky, nastaly problémy. Skoro každý její jméno popletl.
Na pískovišti maminky říkávaly: „Aha, přišla Karolínka!“
Ve školce ji zase paní učitelky pořád chválily: „Jak ta Koralínka hezky kreslí.“
No, a úplný vrchol byl, když ve škole pan učitel napsal její jméno na tabuli jako Kurulína Klusová.
„Žádná Karolína, jsem Korolína!“ musela dokola každému opakovat.
Jednoho dne se Korolína celá nešťastná rozhodla, že všem ukáže, jak důležité je KO. Od té doby všude vyhledávala věci, které začínaly písmeny KO. Všem tvrdila, že ona jídává jenom KOblihy. Do školy nenosila žádnou školní tašku, knihy a sešity vláčela v KOšíku.
Když ji máma přihlásila na karate, svalila se na zem a křičela: „Žádné karate, já budu chodit na KOlečkové bruslení!!!“
Také dětskou motorku, co dostala na Vánoce, hodila do kouta a zlostně dupala nohama, že ona chce KOloběžku!
Když máma s tátou vymysleli dovolenou v Chorvatsku, prosili ji: „Korolínko, buď rozumná. Vždyť ChorvatsKO na KO alespoň končí.“
Ale ona vřískala, že do žádného Chorvatska nejede. Jedině do KOlumbie a přinejhorším popřemýšlí o KOreji. Naštěstí, táta objevil v cestovní kanceláři řecký ostrov KOs, a tak nakonec letěli tam.
Ve výtvarné výchově kreslila Korolína vždy jen KOmíny nebo KOsmonauty. V tělesné výchově, zatímco ostatní běhali a skákali, ona dělala jen a jen KOtouly. Zkrátka, bylo to s ní opravdu KOmplikované.
Jednoho dne, když měla Korolína svátek, jí přinesl…