Před dávnými a dávnými časy žil kdesi uprostřed daleké Číny jeden rolník. Neměl nikoho jiného než ženu a svého stařičkého otce. Den co den chodíval na pole, kde v potu tváře pečoval o vysázenou zeleninu, aby ji mohl prodat na trhu. Peněz neměli nazbyt a žena ho neustále peskovala: „Kdybychom se nemuseli starat o tvého otce, bylo by nám líp. Beztak už žádnou práci nezastane!“
Muž se ale bránil: „Nebýt mého tatínka, ani tahle střecha nad hlavou by nám nepatřila. Přece vlastního tátu nevyženu!“
Jednoho dne šel muž jako obvykle na pole, ale vrátil se mnohem dříve, než míval ve zvyku. „Podívej, co jsem našel!“ hlásil ženě a ukazoval jí starý hrnec.
„Proč se tolik raduješ ze starého hrnce? Hleď, ať ho zítra na trhu prodáš. Ačkoliv určitě o něj nikdo ani pohledem nezavadí! Prozatím do něj aspoň uložím rýži na večeři.“
Vsypala do hrnce skromnou hrstku rýže. Jaké však bylo její překvapení, když se rýže v hrnci zdvojnásobila! Teď už jí byla vcelku štědrá hromádka.
Žena rázem změnila názor. „Ten hrnec je určitě kouzelný! Už vím, co udělám. Budeš teď na trhu prodávat rýži,“ rozhodla. Odebrala z hrnce trochu rýže a počkala, až ji hrnec zase zmnoží.
I muž měl radost. Ženina nenasytnost mu ale trošku dělala starosti. Copak nestačí, že mají dost rýže pro sebe? Načpak ještě pokoušet štěstí?
Žena se ale nemínila zastavit. Jen co muž přinesl z trhu pár mincí za prodanou rýži, nasypala je do hrnce, až to zacinkalo.
Uhodnete, co se stalo? No ano – hrnec začal množit peníze. Teď už nemusel muž ani na trh s rýží, stačilo jen vybírat nové a nové mince z hrnce a ukládat si je. Brzy si nechali postavit větší dům, kupovali jen to nejvybranější jídlo a nosili…