Opice a buben

Hluboko v lesích žila jedna vychytralá opice. Když jednou jedla fík, sedíc nahoře na stromě, zabodl se jí do ocasu dlouhý ostrý trn.

„Ááááúúú,‟ zaječela opice tak silně, až ze stromu popadaly na zem skoro všechny fíky.

Sama si však trn nedokázala vytáhnout, a tak zašla do osady v údolí, kde žili lidé, aby tam někoho poprosila o pomoc. Chvíli se toulala uličkami mezi domy, až zabloudila k jakési dílně. Aha, tady mi určitě někdo pomůže – pomyslela si v duchu opice a vešla dovnitř.

„Příteli, pomoz mi, prosím. V ocasu mám ostrý trn a nedokážu si ho sama vytáhnout.‟

Řezbář se hned ochotně ujal, že ubohé opici pomůže. Jenže jak trn vytahoval z ocasu ven, opice se lekla a řezbáři sklouzl nůž. Kousek ocasu tak okamžitě letěl k zemi.

„Áááúúú,‟ křičela opice z plného hrdla, „okamžitě mi vrať ten kus ocasu, cos mi uřízl!‟

Jenže vystrašený řezbář pouze lomil rukama nad tím, co se právě stalo. Nevěděl, jak by mohl opici uříznutý ocas vrátit zpátky.

Rozzlobená opice se do něho hned s křikem pustila: „Když mi neumíš vrátit zpět můj ocas, dej mi tedy něco ze svojí dílny.‟

Řezbář začal přehrabávat velkou bednu s nářadím. Vytáhl sekeru, kterou už dávno nepoužíval, a podal ji nasupené opici.

Ta rychle chytila sekeru a šla se dál toulat vesnicí. Úplně na konci vesnice tekl malý potok. Opice si sedla k němu na břeh, aby si trochu odpočinula. Poslouchala zurčení vody a sledovala ryby, které vyskakovaly nad hladinu, aby si chytily nějakou mouchu nebo komára. Když právě přemýšlela, co udělá se sekerou, najednou ji vyrušil jakýsi zvuk. Strom na druhém břehu se z ničeho nic začal chvět jako při silné vichřici. Jenže o nějakém větru nebylo ani slechu. Opice se tedy vydala prozkoumat, co se to tam…