Kdesi daleko, vprostřed jedné pohádkové země, stál krásný zámek. V něm bydlel pan král a jeho tři dcery. Tatínku králi se už ale královská koruna na hlavě zdála příliš těžká a z vládnutí byl unavený. Proto se rozhodl vybrat jednu ze svých dcerušek za královnu, aby panovala, až už on tady nebude.
„Jak jen zvolím ze tří dcer tu nejlepší?“ trápil se pan král. Pak ale dostal nápad. Královnou se stane ta, která ho má nejraději. Na nic nečekal a všechny tři dcerky si zavolal k sobě.
„Pověz mi, moje nejstarší dcerunko, jakpak ty mě máš ráda?“ zeptal se zvědavě.
„Tatínku, mám tě ráda jako zlato!“ vykřikla nejstarší dcera.
„To je pěkné,“ s úsměvem pronesl pan král spokojeně. „A jakpak mě máš ráda ty, moje druhá dcerko?“
„Tatínku, já tě mám ráda jako drahokamy a vzácné šperky!“
„To je taky moc pěkné. A jak mě máš ráda ty, Maruško?“ obrátil se s otázkou k nejmladší princezně.
„Tatínku můj, já tě mám ráda jako sůl,“ odpověděla mu s úsměvem Maruška. Tatínka však její odpověď velmi rozzlobila.
„Jako sůl?! Obyčejnou sůl, kterou má doma každý chudák! Tak málo si mě tedy vážíš?! Jdi mi z očí a vrať se, až bude sůl lidem vzácnější než zlato a drahé kamení!“
Maruška se celá polekala a mrzelo ji, že tatínka rozhněvala. Chtěla mu jen říci, jak moc ho má ráda a jak velmi si ho váží. Poslechla ale a bez slova odešla ze zámku pryč. Nevěděla, kudy se má vydat, tak šla, kam ji nohy nesly. A ty ji dovedly až do hlubokého lesa.
Kráčela lesní cestičkou, celá uplakaná, a přemýšlela, kam se podít.
Tehdy zničehonic potkala kouzelnou babičku.
„Pročpak pláčeš, děvenko?“ zeptala se jí stařenka. Maruška jí všechno vypověděla. Babička se nad dívčinou slitovala…