Možná si ještě pamatujete na krále Midase. Ano, na toho, který dovedl pouhým dotekem všechno proměnit ve zlato. Když nakonec zjistil, že mít ruce, které vše promění ve zlato, není žádná výhra, začalo mu bohatství připadat zbytečné.
Dříve by si ani nedokázal představit vyjít ven bez své zlaté koruny nebo královského šatu. Vždyť by si ostatní mohli pomyslet, že je jen obyčejný člověk, a to by král nikdy nedopustil. Nyní však svou korunu i královský šat často odkládal a odcházel do lesů jen v prostém, pohodlném rouchu. Toulal se po lesích, poslouchal zpěv ptáků a pozoroval všechnu tu krásu.
„Živá příroda je tak krásná a mocná! Nic se jí nevyrovná, ani zlato, ani drahé kameny,“ říkal si.
Jednoho dne se král zatoulal dál, než měl ve zvyku. Přešel hluboký les, vylezl na neznámý kopec a na jeho úplném vršku narazil na boha slunce Apollóna. Soutěžil tam právě ve zpěvu s bohem pastýřů Panem.
Midas usedl opodál a naslouchal zpěvu obou bohů. Když skončili, jejich rozhodčí, který také vše bedlivě poslouchal, určil jako vítěze Apollóna. Na krk mu zavěsil vavřínový věnec a poklonil se mu.
Král Midas nemohl uvěřit vlastním uším.
„Vždyť Pan zpíval mnohem lépe! Rozhodčí není spravedlivý!“ vyhrkl ihned bez rozmyslu a vskočil mezi zúčastněné.
Rozhodčí si jej všiml až teprve teď a zeptal se jej:
„A kdo jsi ty, abys posuzoval zpěv bohů?“
„Jsem král Midas,“ odpověděl překotně král, „a mám uši jako každý jiný. Slyším, co slyším. A slyšel jsem, že Pan byl stokrát lepší než Apollón. Výsledek je nespravedlivý!“
„Zadrž Midasi, já jsem tu rozhodčí. Neznáš pravidla ani podmínky,“ snažil se s Midasem klidně rozmlouvat rozhodčí.
Jenže Midas nechtěl připustit, že by mohl mít pravdu někdo jiný.
„Vždyť to se nedá vůbec srovnat! Každý to slyšel! Pan zpíval mnohem lépe!“…