Kdysi dávno, v jedné daleké zemi panoval král jménem Midas. Nebyl ani hloupý ani zlý, ale jako většině lidí se mu občas stalo, že udělal nějakou pošetilost. Naštěstí, jak se říká, nikdy není úplně pozdě a vše se dá vždy napravit. Přesně tak, jak tomu bude v tomto příběhu...
Jednou večer, když se král Midas chystal ulehnout k spánku, uslyšel najednou pod svými okny usedavý pláč.
Kdo to pláče? pomyslel si. Otevřel okno a vyklonil hlavu. Venku však už vládla hluboká noc a nikoho neviděl. „Kdo mi to pláče pod okny?“ křikl do tmy.
Vzlykání na chvíli ustalo a z druhé strany tmy se ozvalo:
„To jsem já, nešťastný Silénos. Jsem průvodce a vychovatel boha vína Dionýsa. Ztratil jsem se a nemůžu najít cestu zpátky k jeho družině. Ach, já ubohý.“
Král Midas nezaváhal ani chviličku. Ihned nařídil svým strážcům, ať nebohého Siléna přivedou dovnitř. Dal mu najíst, nabídl mu čisté šaty a ubytoval ho v nejlepším pokoji, jaký na hradě byl. Druhý den při snídani mu nabídl:
„Pokud chceš, já tě k Dionýsově družině doprovodím. Vím, kde se teď jeho průvod nachází, a procházky mám také rád.“
Silénos byl štěstím bez sebe. „Děkuji ti, králi! Dionýsos se ti za tvůj dobrý skutek odvděčí, uvidíš!“ děkoval dojatě.
Ihned po snídani se oba vydali k sídlu bohů. Cesta to byla dlouhá, ale protože si Midas se Silénem rozuměli, utíkala jim rychle. Už kvečeru doputovali do sousední země a stanuli před samotným bohem Dionýsem. Tomu už se po Silénovi velmi stýskalo a začínal se o něj bát. Proto když oba pocestné uviděl, měl nesmírnou radost. Když zjistil, že Midas pomohl Silénovi v nouzi, řekl:
„Děkuji ti Midasi, že jsi zachránil mého nejvěrnějšího druha. Protože ses zachoval tak laskavě, něco si přej a já…