Kdysi dávno žila v jednom malém japonském městečku jedna rodina. Patřili sice k těm chudším, ale všeho měli tak akorát, a proto si žili v klidu a míru. A to až do doby, než jejich malý synek onemocněl. Neustále plakal a jeho pleť byla úplně bledá a studená. Ráno co ráno se probouzel s vysokou horečkou. A tak to, bohužel, pokračovalo dlouhou dobu. Přestože rodiče vyzkoušeli mnoho kouzelných elixírů a oslovili mnoho doktorů v okolí, žádný z nich nedokázal jejich synovi pomoci. Muž se ženou už byli nesmírně zoufalí, když si najednou vzpomněli na starce, který žil hluboko v lesích. Říkalo se o něm, že nad něj není moudřejšího člověka, ačkoliv ho nikdo z místních nikdy nepotkal.
Utrápená žena se tedy rozhodla nechat muže i s jejich nemocným synem doma a vydala se do lesů hledat neznámého starého mudrce. Cestu si musela klestit skrz hustý porost. Po dlouhé a strastiplné pouti nakonec přišla k jakési staré dřevěné chatrči.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se jí stařec s dlouhou šedivou bradou.
„Promiňte, že vás obtěžuji, ale mám nemocného synka. Vyzkoušeli jsme už všechno možné, ovšem nic nepomohlo. A náš syn zřejmě umírá. Prosím, pomozte nám, jestli můžete.“
Když stařec viděl ten hluboký žal matky, pozval ženu dovnitř, aby mu pověděla, co se stalo. Jeho chatrč byla velmi skromná, ale zato útulná. A praskající oheň v pícce působil velmi uklidňujícím dojmem.
Po chvilce se žena rozpovídala: „Pane, můj syn je opravdu velmi nemocný. Celé dny má vysoké teploty, je bledý jako křída, úplně vysílený a prochladnutý. Bojím se, že brzy umře, pokud mu nějak nepomůžu.“
Stařec si zdrcenou ženu pozorně vyslechl a potom promluvil: „Obávám se, že tvůj syn opravdu umírá. A já, bohužel, neznám lék na jeho nemoc. Ale můžu ti říct aspoň to, kolik dní…