Ve třídě to dnes šumělo nadšením. Děti stály shromážděné v hloučcích okolo lavic a společně si prohlížely velké mapy a atlasy. Mnohé z nich byly skoro větší než nejmenší z dětí! Ještě štěstí, že byl nablízku sloník Mio. Svýma silnýma nohama pevně podepřel i ten největší atlas, aby si v něm malí prvňáčci mohli listovat.
Děti se totiž v posledních týdnech začaly učit o různých zemích světa. Na hodině se zájmem poslouchaly o tom, jak je v některých zemích neustále teplo a slunečno, zatímco jiné země daleko na severu jsou téměř vždy pokryté sněhem a ledem. Mio, který měl rád teploučko, se při této představě nesouhlasně otřásl. Paní učitelka žákům na mapách ukazovala, kde se nacházejí džungle a kde zase poušť. Děti se společně s Miem naučily názvy mnohých cizích zemí a teď je hledaly v atlasech. Chtěly se dozvědět o každé zemi něco zajímavého.
Paní učitelka, která dobře věděla o Miově zálibě v poslouchání a v hudbě, navrhla: „Co kdybychom se teď společně vydali na takovou malou hudební cestu okolo světa?“
„Ano! Ano, prosím!“ volaly děti nadšeně a Mio souhlasně troubil.
„Dobrá tedy,“ s úsměvem souhlasila paní učitelka. „Děti, posaďte se a pojďme společně poslouchat. Představíme si tradiční hudbu z různých zemí světa. Zopakujeme si tím, co jsme se v posledních dnech naučili.“
Třída rázem ztichla. Paní učitelka stiskla tlačítko a místností se ozvalo zvláštní klepání doprovázené zvuky kytary. Děti se dívaly jedno na druhé – kde jen takovou hudbu slyšely? Teprve když se před nimi objevil obrázek tanečnice v dlouhých zdobených šatech a s květem ve vlasech, kdosi vykřikl:
„Takovéhle tanečnice jsme viděli ve filmu o Španělsku!“
Paní učitelka přikývla a povyprávěla dětem víc o španělské lidové hudbě a tanci, který se nazývá flamenco. Skutečně, při poslechu těchto písní se…