Mio už byl v lidské škole jako doma. Měl rád každou hodinu, kde se něčemu novému přiučil. Snad jen při tělocviku musel být opatrný – přece jen byl mnohem těžší než děti, takže na kruhy nebo žebřiny zkrátka lézt nemohl. Jedním z předmětů, které ho bavily, byl i dějepis a zeměpis. A co teprve když se spojily – přesně jako dnes!
Když totiž děti probíraly staroměstský orloj, rozhodla se paní učitelka, že se na něj zajedou společně podívat. A Mio? Ten samozřejmě nemohl na výletě chybět. Děti pod vedením paní učitelky kráčely rušnými ulicemi a obdivovali prastaré, zdobené budovy kolem sebe. V ulicích se ozývala čeština.
„Pražský orloj je třetí nejstarší orloj na světě – a vůbec nejstarší, který ještě funguje,“ vysvětlovala paní učitelka. Potom dětem vyprávěla, že orloj jsou takové neuvěřitelně důmyslné hodiny, co kromě času a data ukazují také polohu Slunce, fázi Měsíce a křesťanské svátky.
Děti se zastavily nedaleko věže. Blížila se celá hodina a ze všech koutů Staroměstského náměstí se najednou vyrojili lidé.
„Chtějí vidět dvanáct apoštolů, až budou hodiny odbíjet celou,“ řekla paní učitelka a pak dětem podrobněji popsala, co všechno mohou na orloji vidět.
Děti si připadaly jako v jiném světě. Nebo hned v několika světech. Kromě úžasného starého orloje si hned začaly všímat všech možných jazyků, které kolem sebe zaslechly.
„To byla angličtina!“ zvolala Martinka. Angličtinu znala, však se ji učili ve škole a doma si s rodiči četli anglické knížky.
Vzápětí kolem nich prošel elegantně oblečený pán a pozdravil se s jiným pánem, který na něj čekal o kousek dál.
„A tenhle pán mluvil francouzsky,“ zaradoval se Vašík. O prázdninách byl s rodiči v Paříži a francouzština se mu zalíbila.
Mio nadšeně zatroubil. Začínalo to vypadat jako taková hra. Rozhlížel se kolem a…