Odbilo sedm hodin ráno a Vili byl mrzutý.
Vili byl každé ráno mrzutý, zvlášť když musel vstávat do školy. Ale dnes byl ještě mrzutější než obvykle. Jeho malý bráška celou noc chrápal a on nemohl spát.
„Nesnáším ranní vstávání!“ zabručel Vili.
Na Viliho hlavě se v tu chvíli začalo dít něco zvláštního. Hned vyskočil z postele a běžel se podívat do zrcadla. Mezi vlasy mu vykukovaly dva hrbolky, něco jako vyrážka. To Viliho náladu ani trochu nezlepšilo.
Nestihl o tom však přemýšlet, protože už na něho z kuchyně volala maminka: „Vili, zas přijdeš pozdě!“
„Nesnáším školu! A nesnáším ranní vstávání a nesnáším bráchu,“ brblal chlapec, když se vlekl dolů po schodech.
Když ho maminka spatřila, zalapala po dechu: „Vili, co se ti to stalo s hlavou? Vždyť… ty máš rohy!“
Vili si sáhl do vlasů a skutečně – malé hrbolky mezitím povyrostly. Teď mu z hlavy trčel pár krátkých špičatých rohů.
„Musíme jít k doktorovi,“ rozhodla zoufalá maminka, popadla ho za ruku a zamířila s ním rovnou do garáže. „Nasedat!“
„Ale mně bývá v autě špatně,“ zaprotestoval Vili.
„Jsi nějaký zelený, to je pravda,“ uznala maminka. „Vlastně ne. Jsi úplně zelený.“
A měla pravdu. Vili zezelenal od hlavy až po paty.
„No nic, pan doktor už bude vědět co s tím. Jedeme!“ zavelela ustaraně.
Vili reptal celou cestu k lékaři a nepřestal ani ve chvíli, kdy k němu dorazili. V čekárně mu bylo moc horko, čekání trvalo příliš dlouho a časopisy se mu zdály zoufale nudné. A jeho kůže nabírala čím dál zelenější barvu.
Když konečně přišli na řadu, lékař změřil Vilimu teplotu, poslechl si tlukot jeho srdce, podíval se mu na jazyk a všelijak do něho strkal.
„Jsou to bradavice,“ prohlásil nakonec a uhladil si vousy. „Určitě je to virus bradavic. Nedotkl…