Byla jednou jedna malá holčička, která se jmenovala Klárka. Klárka si na narozeniny moc přála koloběžku. Věděla přesně, jaká by měla být: růžová, s třásněmi na řídítkách a hlavně se zvonkem ve tvaru jednorožce. A protože to byla moc hodná holčička, svoji vysněnou koloběžku opravdu na narozeninové oslavě dostala.
Klárka měla tak velkou radost, že si koloběžku postavila hned vedle postele – aby to bylo to první, co ráno po probuzení uvidí. Když se ráno probudila a zjistila, že se jí to vážně nezdálo, s radostí vyskočila z postele. Pospíchala s oblékáním i se snídaní, aby co nejdříve byla venku a koloběžku mohla vyzkoušet. Vzápětí už uháněla po chodníku a vesele zvonila. To byla jízda!
Od té doby Klárka jezdila venku pořád jen na koloběžce, ať už bylo teplo, nebo zima. Úplně nejradši jezdila do školky, protože cesta vedla z mírného kopečka a Klárce při cestě z kopce vlály zpod helmy vlasy dozadu, že se cítila jako kometa.
Jen když napadl sníh, musela ji nechat zaparkovanou doma. Ale i tak ji po příchodu domů nikdy nezapomněla alespoň pohladit. „Neboj se, zanedlouho bude opět teplo,“ připomínala jí vesele. A šťastná koloběžka se už nemohla dočkat jara.
Stalo se ale něco, co koloběžka nečekala. Zima skončila a přišly další Klárčiny narozeniny. Protože maminka a tatínek jezdili rádi na kole, letos jí darovali první opravdové kolo. Chvíli sice trvalo, než se na něm naučila jezdit, ale nakonec se jí to moc zalíbilo. Stále častěji dávala přednost kolu před svojí milovanou růžovou koloběžkou. Jezdit na kole se totiž dalo i v terénu, a to si Klárka moc oblíbila.
Navíc, v září Klárka nastoupila do školy. Už nejezdila každý den z kopečka na koloběžce do školky. Místo toho chodila pomalu s aktovkou na zádech jako opravdová školačka. Růžová koloběžka stála…