O Větrném králi

Kdesi daleko žil jednou jeden král, který měl syna a dceru. Ach, byl to krásný pár, mládenec jako slunce a dívčina jako hvězda! Měl se otec z čeho těšit a celý svět se měl na co dívat, když se bratr se sestrou ruku v ruce procházeli po zámecké zahradě.

Jednou se král se svojí dcerou projížděli kočárem za městem. Vtom zadul vítr a princezna z kočáru zmizela. Král se rozhlíží na všechny strany, ale po jeho dceři ani stopy. Rozeslal proto sluhy po celé zemi. Ti princeznu hledali, co jim síly stačily, ale ona byla jako jehla v kupce sena, nikde ani stopy. Král propukl v hořký pláč.

„Ach, otče!“ promluvil jeho syn, kterému také nebylo lehko u srdce. „Netrap se tak, netrap, neztrácej naději! I já půjdu sestru hledat, určitě ji někde naleznu!“

Král nakonec svému synovi požehnal a vypravil ho, dobře ozbrojeného, do širého světa.

Šel přes hory, přes doly, volal, vyptával se, ale po sestře nikde ani vidu, ani slechu. Jak tak chodil horami, dolinami, sem a tam, přišel jednou k jednomu jezeru, kde se koupalo hejno kachen. Strhl pušku z ramene a namířil na tu největší.

„Počkej, mládenče, počkej! Nestřílej na mě, budu ti užitečná!“ zavolala na něj kachna. „Vím, kam jdeš, a jdeš správným směrem. Tvoje sestra je na větrném zámku.“

Princ kachně poděkoval, pověsil si pušku přes rameno a šel dál. Zanedlouho přišel k velkému mraveništi, které mu stálo v cestě. Zastavil a píchnul do něj holí. Mravenci se zahemžili, vtom vylezl velký s křídly a řekl mu: „Nenič můj palác, mládenče. Obejdi ho, dobře se ti odvděčím.“

Milý princ se nad tím jen pousmál, ale mraveniště nechal na pokoji. Šel a šel, až došel k neprostupnému houští. Tak se v něm zamotal, že najednou nevěděl, kudy ven. Právě tam, kudy…