Jednoho dne si dědeček potřeboval odpočinout po těžké práci. Ztěžka usedl na lavičku pod velikým stromem a pomaloučku usnul. Když spal, přikradl se k němu starý psík bez ucha. Očichal dědečka a lehl si k jeho nohám. Zanedlouho bylo slyšet už jen spokojené oddychování.
Vtom najednou dědečka cosi kleplo do čela. Otevřel oči, rozhlédl se kolem sebe, ale nic nespatřil.
„Asi se mi jen něco zdálo,“ řekl si, uvelebil se a zase oči zavřel. Jenomže tentokrát ho cosi udeřilo do hrudi. Až mu to dech vyrazilo!
Dědeček vyskočil tak prudce, až se pejsek pod lavičkou probudil a vystrašeně sledoval dědečkovy nohy. Ten už držel svou hůl, připravený utkat se s nepřítelem. Ale ať se díval, jak se díval, nikde nikdo. Jen zahrada a on.
„To jsem se skutečně sám ze sna uhodil?“ Chvilku přemýšlel, potom se podíval vzhůru. „Aha!“ zvolal a rozesmál se. „Vždyť já ležím pod ořešákem! Tady mi budou celou dobu na hlavu padat oříšky. Jdu si najít lepší místo pro spánek.“ A vydal se pryč.
I pejsek pod lavičkou se zavrtěl. Vstávat se mu nechtělo a ve stínu mu bylo dobře. Vyrušilo ho však šustění v trávě. Co to? Najednou se k němu přikutálel ořech. Docela sám od sebe!
Zevnitř se ozvalo zaklepání. Pejsek ořech udiveně očichal, až se zevnitř ozvalo: „Jej, to lechtá! Počkej, už jdu ven!“
Ořech se jemně otřásl a praskl. Pejskovi od překvapení ukápla slina z tlamy a dopadla na druhý, menší ořech, který ležel na zemi vedle prvního.
„To prší? Jdu taky ven!“ ozvalo se z něho a také začal praskat.
Psík vyskočil, přikrčil se a pozoroval oba ořechy. Vtom z nich naráz vyskočili dva človíčci menší než malíček.
„Co jste zač?“ štěkl na ně.
„Já jsem Oří,“ představil se první, větší.…