Pampeliška

Bylo krásné jarní ráno. Ptáčci se už od rána předháněli, kdo přijde s hezčí písničkou. Vzduch opojně voněl po noční bouřce a sluníčko si dávalo záležet, aby na nikoho nezapomnělo a všechny pohladilo svými hřejivými paprsky. Zlehka se dotklo i malinké rostlinky na chodníku.

„Páni, to je ale krásné ráno!“ vydechla ta malá rostlinka a rozhlédla se kolem. „Sluníčko svítí, ptáci zpívají, v noci pršelo, takže mám zase sílu růst. Co víc si přát?“

Jenomže v tu chvíli hopsala kolem velká černobílá straka: „Cha, chá, co víc si přát? Jen se rozhlédni, takových věcí je na světě, co by sis mohla přát! A tobě stačí jen obyčejná spára v chodníku?“

Rostlinka se zamyslela. Cítila se krásně, ale... co když na těch stračích řečech něco přece jen je? Podívala se kolem sebe. Nedaleko jejího chodníku rostl pěstěný trávník lemovaný záhony. Ty záhony přímo lákaly kyprou půdou. Rostly tam vznešené tulipány, narcisy a hyacinty.

„Dobrý den,“ zavolala na ně rostlinka nesměle.

„Copak, copak, kdopak to volá?“ zabručel jeden bílý narcis.

„Ale podívejme, obyčejná pampeliška, a chtěla by se bavit s námi?“ uchechtl se růžový tulipán.

„Já jsem pampeliška?“ Rostlinka se zatetelila. „Takové krásné jméno, PAM-PE-LIŠ-KA,“ opakovala si několikrát pro sebe. Ale pak se zarazila. Proč na ni byly ostatní květiny tak ošklivé?

„Roste si v ubohoučké spáře a chtěla by se bavit s námi ze záhonu!“ odfrkl si pro změnu žlutý narcis.

Pampeliška posmutněla. Už chápala, proč se jí straka posmívala. Zatímco ty krásné květiny mají všechnu možnou péči a obdiv, ona se mačká mezi dlaždicemi chodníku a nikoho nezajímá.

Vtom se ozval nevrlý hyacint: „A jako kdyby to nestačilo, ona bude v tom chodníku strašit ještě dlouho potom, co odkveteme...“

„Vidíš? Oni ti vlastně závidí,“ uslyšela pampeliška tichounký hlásek. O kus dál spatřila v další spáře sedmikrásku. „Už tu rostu dlouho…