Velmi daleko na severu, až kdesi u polárního kruhu, vládla neustále nesmírně krutá zima. Mrazivý vítr se proháněl po zasněžených pláních a zvířata, která putovala sněhovými poli, cítila chladno i přes svůj hustý kožíšek.
Jednoho mimořádně mrazivého dne si velký lední medvěd hledal nějakou potravu. Chodil sem a tam dlouho předlouho, ale nepodařilo se mu vůbec nic najít. Jak tak bezradně bloudil a zmrzlý sníh mu vrzal pod jeho velkými tlapami, najednou kolem něho procházela liška s plným batůžkem ryb.
„Ahoj, liško. Vidím, že dnes budeš mít královský oběd. Jak se ti podařil takový úlovek?“ zeptal se jí medvěd. Liška se u něho zastavila a ležérním tónem v hlase mu říká: „To je přece jednoduché – byla jsem na rybolovu.“
„Na rybolovu?“ reagoval překvapeně medvěd.
A liška začala trpělivě medvědovi vysvětlovat, že i když je jezero zamrzlé, led je jen na hladině. A pod ním je voda – samozřejmě plná ryb.
„Je to opravdu lehké. Do ledu vydlabeš díru a potom do ní namočíš svůj ocas. Začneš jím vrtět a ryby si budou myslet, že je to nějaká potrava, co právě spadla do vody. Samy ti naskáčou přímo na ocas. Nu, a potom ho jen rychle vytáhneš i s rybami ven a je to!“
Medvěd vynalézavé lišce poděkoval za skvělou radu a rychle se rozběhl k zamrzlému jezeru. Tam potom začal dlabat díru do ledu. Zakrátko už byla díra v ledu dostatečně velká na to, aby do ní vecpal svůj huňatý ocas.
„Brrr! To je strašná zima!“ vykřikl medvěd, ale za malou chvíli už spatřil, jak kolem jeho ocasu začaly kroužit první ryby. „Zdá se, že liška měla skutečně pravdu. Radši ještě chvíli počkám, ať se těch ryb nahrne co nejvíc. Nebudu přece troškařit, když se můžu konečně do sytosti najíst.“
A tak promrzlý…