Příběh, který vám budu vyprávět, je už velmi starý. Kdyby příběhy stárly jako lidé, měl by tento vlasy bílé jako sníh a vrásky hlubší než příkopy. Odehrál se prý v dávných dobách, které si už nikdo z nás nepamatuje, ve starém Řecku.
Už kdysi dávno žili na světě lidé, ale moc toho ještě neuměli. Neměli oheň, co by je zahřál a na němž by si mohli upéct maso. Nevěděli, jak se obdělávají pole, neuměli si ochočit zvířata, a dokonce neuměli ani číst, psát nebo počítat. Žili v chudobě a bídě a modlili se k velkým bohům.
Řečtí bohové obývali vysokou a obávanou horu jménem Olymp. Líbilo se jim, že je někdo obdivuje. Zároveň jim vyhovovalo, že jsou lidé tak malincí a bezmocní. Nesahali bohům ani po kotníky. Nepatřil jim žádný majetek, téměř nic nedovedli. A bohové to tak chtěli zachovat.
Jenže mezi bohy patřil i Prométheus. Byl to potomek úplně prvních bohů, dobrý a nesmírně odvážný. Jako jediný z bohů se rozhodl nežít na Olympu, ale mezi obyčejnými lidmi na zemi. Když viděl, v jaké bídě lidé žijí, zželelo se mu jich a rozhodl se, že jim pomůže.
A jak to udělal? Ukradl bohům oheň a daroval jej lidem. Naučil je, jak a k čemu jej používat, a nejenom to. Ukázal lidem, jak obdělávat pole, chovat zvířata, jak stavět domy. Také je naučil čtení, psaní a počítání.
Lidé díky novým znalostem a vědomostem neuvěřitelně vyspěli. Začali být mnohem nezávislejší a tak nějak dospělejší. Nějakou dobu žili ve štěstí a blahobytu. Ale čím lépe se měli, tím více zapomínali na bohy. Přestávali se jich bát, přestávali je uctívat, přestávali jim naslouchat.
Jenomže bohové byli velmi pyšná stvoření a vůbec se jim to nelíbilo. Ten nejvyšší z nich – Zeus – se rozhodl,…