Kdysi dávno se lidem žilo o něco snadněji než dnes. Nevěděli, co je bída, a ani tuhé a kruté zimy jim nevadily. Ne, že by je někdy chlad nepotrápil, ale tehdy nemuseli dřevo z lesa vláčet na vozech a na zádech. Jednoduše přišli do lesa, pokáceli stromy a kmeny svázali. Potom vzali čarovný proutek, švihli jím a řekli: „Milé dřevo, ať jsi na mém dvoře natošup!“
Dřevo samotné pak putovalo z lesa až do vesnice. Po kopcích, dolinách, přes potoky, po úzkých pěšinkách i širokých polních cestách. Nikdo mu nemusel ukazovat směr, samo vědělo, kudy má jít. Když se pak lidé vrátili domů, ve dvoře je už čekalo přichystané na další zpracování. Kmeny jen pořezali a mohlo mrznout třeba i celý rok.
A proč tomu tak není dnes? Nuž, takoví jsme my lidé. Když se máme dobře, chtěli bychom se mít ještě lépe. Tehdy to neštěstí způsobila jedna vesnická žena.
Jednoho dne, když bylo obzvlášť větrno a deštivo, chlapi pokáceli stromy, poskládali je k sobě, svázali a už stačilo jen proutkem švihnout a dřevo by se vydalo do vesnice jako vždy. Jenže ženě se vůbec nechtělo jít zpátky domů v takovém počasí pěšky. A tak dostala nápad! Nasedla na dřevo a řekla si, že když jede pěkně samo až do vesnice, sveze se spolu s ním. Vzala do ruky proutek, švihla jím a zvolala: „Milé dřevo, ať jsi se mnou na mém dvoře natošup!“
Ale dřevo se tentokrát ani nepohnulo. Švihla znovu a nic. Prosila, křičela, zaklínala, ale pranic nepomáhalo. Slezla tedy z fůry dolů a znovu švihla proutkem, aby se aspoň to dřevo vydalo do vesnice samo. Jenže kouzelné zaklínadlo nenávratně ztratilo svou čarovnou moc. A od té doby to už zůstalo navěky.
No, a nyní proto musí lidé těžce pracovat, aby dostali dřevo z lesa domů.