Pohádka o dřevě

Kdysi dávno se lidem žilo o něco snadněji než dnes. Nevěděli, co je bída a ani tuhé a kruté zimy jim nevadily. Ne, že by jim nebyla zima, ale tehdy nemuseli z lesa vláčet na vozech a na zádech dřevo. Jednoduše přišli do lesa, pokáceli stromy a kmeny svázali. Potom vzali čarovný proutek, švihli jím a poslali dřevo do vesnice. Každý do svého dvora. Dřevo samotné prošlo cestu z lesa až do vesnice. Po kopcích, dolinách, přes potoky, po úzkých cestičkách i širokých polních cestách. Nikdo mu nemusel ukazovat cestu, samo vědělo, kudy jít. Když se lidé vrátili z lesa, ve dvoře je už čekalo přichystané dřevo. Potom kmeny už jen pořezali a mohlo mrznout třeba i celý rok.

A proč tomu tak není dodnes? Nuž, takoví jsme my lidé. Když se máme dobře, chtěli bychom se mít ještě lépe. V tomto případě neštěstí způsobila jedna vesnická žena.

Jednoho dne, když bylo obzvlášť větrno a deštivo, chlapi pokáceli stromy, poskládali je vedle sebe a už stačilo jen proutkem švihnout a dřevo by se vydalo do vesnice jako vždy. Jenže této ženě se vůbec nechtělo jít v takovém počasí pěšky z lesa. A tak dostala nápad! Nasedla na dřevo a řekla si, že když jede pěkně samo až do vesnice, tak se sveze spolu s ním. Vzala do ruky proutek a švihla. Ale dřevo se tentokrát ani nepohnulo. Švihla znovu a stále nic. Nepomáhala pěkná slova ani žádná zaklínadla. Sesedla tedy a švihla proutkem, aby se aspoň to dřevo vydalo do vesnice. Jenže dřevo se ani nepohnulo. A od té doby tak také zůstalo na věky.

No a nyní musí lidé těžce pracovat, aby dostali dřevo z lesa domů.