Příběh o matce moře

Nedaleko moře ležela nevelká osada. Namísto obvyklého ruchu a veselé vřavy tam nyní panovalo jen ponuré ticho. Pobledlé ženy mlčky sledovaly zmrzlé rybáře, vracející se z pobřeží. Tak jako včera i dnes přicházeli z rybolovu s prázdnýma rukama. Stejně jako předevčírem. I rybáři měli hlavy plné smutku. Ani jedni, ani druzí neulovili jedinou malou rybičku.

Pro vesničany to byla hotová pohroma, vždyť dary moře byly jejich každodenní obživou. Kromě ryb obvykle lovili i tuleně, mrože a velryby, ale po těch už dávno nebylo ani vidu, ani slechu. Jako by bylo moře najednou úplně prázdné.

Nikdo nevěděl, co si počít. Odkud vzít nějaké jídlo? Venku panovala dlouhotrvající, krutá zima. Muži zamlkle seděli a opravovali prázdné sítě. Matky si zoufaly: Z čeho jen teď připraví svým dětem teplou polévku? Děti se také jen bezcílně toulaly vesnicí, zesláblé hladem neměly ani chuť si hrát.

Jen jedna z matek nehodlala mlčky sedět a dívat se na to zoufalství. Vzala proto svého syna za ruku a zavedla ho k moři.

Tam mu přikázala: „Synu můj, běž a zeptej se moře, co se to stalo. Zeptej se, kam se poděli všechny ryby a tuleni.“

Chlapec se nechápavě podíval na matku. „Zeptat se moře?“ divil se.

Matka nato odvětila: „Tvůj děda i praděda byli šamany. Měli prý zázračné schopnosti a uměli si povídat s mořem. Dnes už sice nikdo na šamany nevěří, ale tobě přece v žilách proudí jejich krev. Kdo jiný by si dokázal povídat s mořem, když ne ty?“

Chlapec bez slova pozoroval burácení vln. Silný vítr mu ošlehával tváře a kropil je ledovými kapičkami vody. Chlapec si vůbec nevšiml, že se matka mezitím vzdálila.

„Moře!“ zvolal rozzlobeně. „Moře, vyslechni mě! Co se to s tebou stalo? Řekni mi, jak tě uklidnit, abys nám opět dávalo potravu?“

Chvilku se…