Marián Dyno Burič
O smutné vrbě
Další ze série příběhů o skřítkovi Dubíkovi, který tentokrát potká starou, nešťastnou vrbu. Podaří se mu ji však rozveselit a přesvědčit o tom, že i ona je užitečná a stále přináší radost všem kolem sebe.
Obloha byla pokrytá šedivými mračny a navíc dul ledový
Všichni stěhovaví ptáci už odletěli daleko na jih, aby kdesi v teplých krajích čekali na
Červenka se ustaraně rozhlížela kolem sebe. To skutečně nenajde žádné místo, kde by se mohla zahřát? Vichr opět zadul, až se roztřásla
Vtom v dálce spatřila okraj lesa lemovaný bohatými korunami stromů.
Ty košaté stromy mě určitě zahřejí i v tuhé zimě, pomyslela si. Pomaličku se k nim tedy vydala, poskakujíc a třepotajíc zlomeným
První strom, ke kterému přišla, byla štíhlá stříbrná bříza.
„Sestřičko břízo,“ poprosila ji červenka, „nemohla bych bydlet ve tvé koruně, než přijde jaro? Mám zlomené křidélko a je mi taková
Bříza se pohrdavě
Ubohá červenka poskakovala dál, až doskákala k dalšímu
„Bratře dube,“ uctivě ho poprosila červenka, „neposkytl bys mi do jara přístřeší ve své koruně?“
„Abys ujídala z mých žaludů?“ rozhořčil se pyšný dub. „To ani náhodou. Jdi mi z
Červenka si jen povzdychla a hopsala dál, až se dostala k vrbě na břehu
„Tetičko vrbo, prosím tě, nemohla bych se přes zimu ukrýt ve tvých větvích?“
„S cizími já se nebavím,“ odsekla vrba a víc neřekla ani
Ubohá červenka nevěděla, kam teď jít. Bezradně třepotala zlomeným křidélkem, když vtom ji spatřil vysoký smrk.
„Kam máš namířeno, ptáčátko?“ zeptal se laskavě.
„Sama nevím,“ zašvitořila červenka. „Mám zlomené…