Před tisíci lety se Slunce a Měsíc rozhodli, že budou žít společně. Vycházeli spolu velmi dobře, a tak si postavili velký a prostorný dům, kde si spokojeně užívali.
Jednoho dne Slunce říká Měsíci: „Mohl by k nám přijít na návštěvu náš dobrý kamarád oceán. Co říkáš?“ Měsíc s radostí souhlasil, protože oceán měl vždy rád.
A tak za pár dní zašlo Slunce za oceánem, aby ho k nim pozvalo na návštěvu. „Moc děkuji za pozvání, ale obávám se, že jsem příliš velký na to, abych se vešel do vašeho příbytku,“ zahučel oceán.
Jenže Slunce, i když si dobře uvědomovalo nesmírnou velikost oceánu, ho jako dobrý hostitel ujistilo, že místa mají dost pro všechny a že se u nich určitě bude cítit příjemně. Oceán se tedy nechal k této návštěvě přemluvit.
Druhý den oceán nesměle zaklepal na dveře domu, kde bydlelo Slunce s Měsícem. Ačkoliv byl dům velmi rozlehlý, oceán měl pochybnosti, jestli se opravdu vejde dovnitř. Slunce otevřelo dveře dokořán a oceán se začal pomalu vlévat do jejich příbytku. Ten se rychle začal plnit vodou a Slunce s Měsícem oceán neustále povzbuzovali k tomu, aby nezůstával přede dveřmi. Voda však rychle stoupala a za chvíli už sahala téměř po okna. Oceán se velmi styděl za svoji velikost a neohrabanost, a proto už raději dál nepokračoval. Ale hostitelé ho i potom ujišťovali, že je všechno v pořádku.
„Nezůstaneš přece přede dveřmi, když už jsi vážil tak dlouhou cestu,“ povzbuzovalo ho Slunce.
A tak se oceán dal opět do pohybu a voda začala zase rychle stoupat. Brzy přetékala z oken ven. Čím víc se oceán vléval do příbytku hostitelů, tím výše museli Měsíc se Sluncem vystoupat, aby je voda nezatopila. Pokaždé si našli vyšší a vyšší místo, kde trpělivě čekali, dokud se k nim oceán celý nevlije.…