Žili jednou v jednom království král, královna a jejich malá dcerka – princezna. Žili si dobře, pracovat nemuseli – vždyť o krále a královnu je vždy dobře postaráno.
Jednoho dne se společně vydali plavit na moře. Tak jako vždy i tentokrát měli všechno nachystané připravené – stačilo jen nasednout na loď a plavit se. Ale tato plavba neskončila jako obyčejně. Jen co napnuli plachty, začal foukat silný vítr a jejich loď se odplavila do neznáma.
Po několika dnech je moře vyplavilo v jakési zemi. Když vystoupili z lodě, zjistili, že je tu nikdo nezná. Nadarmo král všem říkal, co jsou zač a že jsou z královské rodiny – pokud chtěli přežít, museli si najít práci. Jenže král s královnou nikdy nepracovali, a tak neuměli žádné řemeslo. Jediná práce, kterou našli, bylo pasení ovcí, kde odměnou byla střecha nad hlavou a jídlo.
Jak roky ubíhaly, král s královnou si zvykli na těžkou práci a královská dcera rostla do krásy. I ona pásla ovce na louce, a když se jednoho večera vracela zpět na salaš a pozpěvovala si, náhodou šel kolem princ. Když ji spatřil, nedokázal oči odtrhnout od takové krásy. Hned se do ní zamiloval a ještě ten den na jeho královském dvoře oznámil, že si našel nevěstu. Ale když král, jeho otec, vyzpovídal svého syna, co je budoucí princezna zač, o dívčině, která pase ovce, nechtěl ani slyšet.
„Zasloužíš si lepší ženu. Snad si nevezmeš nějakou pastýřku,“ rozhořčeně řekl král svému synovi. Ale princ nechtěl ani pomyslet na jiné děvče a trval na svém.
A tak král nakonec svolil a poslal posla za pastýřem, aby mu odevzdal měšec dukátů a oznámil, že korunní princ si chce vzít jeho dceru za ženu.
Posel přišel do pastýřovy chalupy, vysypal na stůl měšec dukátů a řekl otci, že princ žádá…