Šípkový domeček

Toník si promnul oči a pořádně se protáhl. Podrbal se za uchem, vyskočil na všechny čtyři a zavrtěl maličkým ocáskem. Toník byl totiž zajíček. Bydlel s maminkou, tatínkem a mladší sestřičkou v remízku uprostřed kukuřičného pole.

Jenomže kukuřice dozrála a kolem začaly s lomozem a rachotem jezdit obrovské strašidelné stroje. Tatínek říkal, že to ji lidé sklízejí. Toník nechápal, proč ji neotrhají tlapkami, tak to dělával každé ráno on. Jedno bylo ale jasné: stroje jezdily čím dál tím blíž a v jejich hnízdě přestávalo být bezpečno.

„Myslím, že je načase, abychom se přestěhovali,“ prohlásila maminka zaječice, když se u snídaně zakousla do šťavnaté žluté kukuřice.

„Máš pravdu,“ souhlasil tatínek zajíc, „kukuřice bude beztak co nevidět pryč. A s těmi všemi stroji okolo abychom se báli vystrčit nos z hnízda.“

Toníkova sestřička Rozárka ještě neuměla mluvit, a tak jen chroupala křehkou mrkvičku a všechny zvědavě pozorovala velkými kukadly.

Jak řekli, tak udělali. K balení toho neměli moc, zajíci nosí v zimě v létě svůj kožíšek, baští, co jim poskytne příroda, a o hračkách platí to samé. Když přišlo poledne a sluníčko vystoupalo úplně vysoko na oblohu, stroje utichly. To lidé poodešli, aby si odpočinuli a dali si něco k obědu.

Pro zaječí rodinku nastal čas vyrazit. Maminka se ještě naposledy rozhlédla, zato děti už natěšeně pelášily za tatínkem vstříc dalšímu dobrodružství.

„Ale co,“ řekla si maminka zaječice a mávla nakonec tlapkou i ona, „hlavně že jsme spolu. Určitě teď najdeme ještě lepší bydlení.“

A také že ano. Přehopsali mezi zbylou kukuřicí, propletli se lánem pšenice a rozkvetlou loukou a zamířili do mírného kopce směrem k lesu.

„Už tam budeme?“ vyzvídal Toník.

„Ano, podívejte!“ odpověděl tatínek a ukázal o dalších deset metrů dál. Provedl totiž předběžný průzkum a moc dobře věděl, kam rodinku vede. „Vidíte támhleten velký keř? To bude náš nový…