Toník si promnul oči a pořádně se protáhl. Podrbal se za uchem, vyskočil na všechny čtyři a zavrtěl maličkým ocáskem. Toník byl totiž zajíček. Bydlel s maminkou, tatínkem a mladší sestřičkou v remízku uprostřed kukuřičného pole.
Jenomže kukuřice dozrála a kolem začaly s lomozem a rachotem jezdit obrovské strašidelné stroje. Tatínek říkal, že to ji lidé sklízejí. Toník nechápal, proč ji neotrhají tlapkami, tak to dělával každé ráno on. Jedno bylo ale jasné: stroje jezdily čím dál tím blíž a v jejich hnízdě přestávalo být bezpečno.
„Myslím, že je načase, abychom se přestěhovali,“ prohlásila maminka zaječice, když se u snídaně zakousla do šťavnaté žluté kukuřice.
„Máš pravdu,“ souhlasil tatínek zajíc, „kukuřice bude beztak co nevidět pryč. A s těmi všemi stroji okolo abychom se báli vystrčit nos z hnízda.“
Toníkova sestřička Rozárka ještě neuměla mluvit, a tak jen chroupala křehkou mrkvičku a všechny zvědavě pozorovala velkými kukadly.
Jak řekli, tak udělali. K balení toho neměli moc, zajíci nosí v zimě v létě svůj kožíšek, baští, co jim poskytne příroda, a o hračkách platí to samé. Když přišlo poledne a sluníčko vystoupalo úplně vysoko na oblohu, stroje utichly. To lidé poodešli, aby si odpočinuli a dali si něco k obědu.
Pro zaječí rodinku nastal čas vyrazit. Maminka se ještě naposledy rozhlédla, zato děti už natěšeně pelášily za tatínkem vstříc dalšímu dobrodružství.
„Ale co,“ řekla si maminka zaječice a mávla nakonec tlapkou i ona, „hlavně že jsme spolu. Určitě teď najdeme ještě lepší bydlení.“
A také že ano. Přehopsali mezi zbylou kukuřicí, propletli se lánem pšenice a rozkvetlou loukou a zamířili do mírného kopce směrem k lesu.
„Už tam budeme?“ vyzvídal Toník.
„Ano, podívejte!“ odpověděl tatínek a ukázal o dalších deset metrů dál. Provedl totiž předběžný průzkum a moc dobře věděl, kam rodinku vede. „Vidíte támhleten velký keř? To bude náš nový…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
