Konečně přišla zima, i když zatím jenom v kalendáři. Venku to na zimu ještě nevypadalo. Eliška celá netrpělivá vyhlížela každý den z okna.
„Tati, mami, kdy už bude sněžit? Já se nemůžu dočkat, až postavíme sněhuláka! Paní učitelka ve školce nám slíbila, že se pak půjdeme projít a každý si bude moct postavit vlastního!“ opakovala pořád dokola.
Po několika dnech to konečně přišlo. Když Eliška ráno jako obvykle vyklouzla z postele a ještě v pyžamku vykoukla z okna, divže radostí nespadla z parapetu na zem.
„Honem, pojďte se podívat, chumelí se, chumelí!“ pištěla nadšeně. S tatínkovou pomocí se rychle oblékla a ihned po snídani vyběhla před dům, aby si sněhové vločky užila co nejvíc. Chytala je do rukavic, nastavovala jim tváře, smála se a tancovala v jejich bělostném víření. Celou cestu do školky rodičům vesele vykládala, jakého krásného sněhuláka postaví.
„Mami, a až půjdeme ze školky domů, postavíme si ještě jednoho?“
„To víš že ano,“ slíbila s úsměvem maminka, když ji spolu s tatínkem objali na rozloučenou. „Hezký den, Eliško. Už se těšíme, až nám budeš všechno vyprávět.“
Paní učitelka je vítala s úsměvem: „Dnes se venku žení všichni čerti! To nás tedy stavění sněhuláků asi vážně nemine!“
Jen co děti dojedly svačinu, vyrazily společně s paní učitelkou ven. Na prostranství za školkou každý postavil svého sněhuláka. Jeden byl ze tří koulí, další ze dvou; ten měl ruce z větviček, tamten uplácané ze sněhu. Děti se ze svých výtvorů radovaly a nemohly se jich nabažit.
Jenomže Eliška celou cestu ze školky mlčela, jako by ji už sníh vůbec netěšil.
„Postavíme si ještě jednoho sněhuláka spolu?“ navrhl tatínek. Ale Eliška se místo toho zničehonic rozplakala.
„Copak se stalo?“ divil se tatínek.
„Já… já se bojím těch čertů,“ vzlykala Eliška a odmítala jít dál.
„Jakýchpak čertů?…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
