Marián Dyno Burič
Kde bydlí pocity: Strach
Martínek pokračuje v hledání pocitů. Kde vlastně pocity bydlí a jak vypadají? Zatímco v minulé části natrefil na hněv, dnes při svém hledání emocí v činžáku blíže pozná dalšího ze sousedů a také strach.
Konečně přišla zima, i když zatím jenom v kalendáři. Venku to na zimu ještě
„Tati, mami, kdy už bude sněžit? Já se nemůžu dočkat, až postavíme sněhuláka! Paní učitelka ve školce nám slíbila, že se pak půjdeme projít a každý si bude moct postavit vlastního!“ opakovala pořád dokola.
Po několika dnech to konečně
„Honem, pojďte se podívat, chumelí se, chumelí!“ pištěla nadšeně. S tatínkovou pomocí se rychle oblékla a ihned po snídani vyběhla před dům, aby si sněhové vločky užila co nejvíc. Chytala je
„Mami, a až půjdeme ze školky domů, postavíme si ještě jednoho?“
„To víš že ano,“ slíbila s úsměvem maminka, když ji spolu s tatínkem objali na rozloučenou. „Hezký den, Eliško. Už se těšíme, až nám budeš všechno vyprávět.“
Paní učitelka je vítala s úsměvem: „Dnes se venku žení
Jen co děti dojedly svačinu, vyrazily společně s paní učitelkou ven. Na prostranství za školkou každý postavil svého sněhuláka. Jeden byl ze tří koulí, další ze dvou; ten měl ruce z větviček, tamten uplácané
Jenomže Eliška celou cestu ze školky mlčela, jako by ji už sníh vůbec netěšil.
„Postavíme si ještě jednoho sněhuláka spolu?“ navrhl tatínek. Ale Eliška se místo toho zničehonic
„Copak se stalo?“ divil se tatínek.
„Já… já se bojím těch čertů,“ vzlykala Eliška a odmítala jít dál.
„Jakýchpak čertů?…