Špindírka 2. část

Druhá část ze série pohádek Braňa Jobuse. „Wau, tady je krááásně, samá špína a prach, to je nádhera!“ pochvalovala si Špindírka prostředí pod Jalafášovou postelí. Protože ji přepadl pořádný hlad, začala se svými chapadélky natahovat za veškerou špínou, na kterou dosáhla, a spokojeně ji tlačila do sebe. Čím víc papala, tím víc bylo uklizeno.

Protože však ještě neměla dost, vyplazila se zpod postele a rozhodla se sníst špínu z celého Jalafášova pokoje. „Teda, to byla bašta. S tímto kloučkem Šmudlou si budu rozumět. Tak dokonale zanedbaný pokoj, a on? Jak hezky spinká. Určitě se nemyl. Je tak krásně špinavý. Nádhera,“ pochvalovala si Špindírka a hladila si plné bříško v už vyčištěném Jalafášově pokoji. Zalezla zpátky pod jeho postel. Pravda, pořádně narostla, tak tak se tam vmáčkla.

Ráno začalo svítat a maminka Gizela Ontáčiková šla hned z koupelny a ze záchodu – tak, jak to bývalo zvykem – vzbudit syna do školy. Otevřela dveře a okamžitě strnula. Přišel šok, ze kterého se nemohla pár sekund vzpamatovat. Potom zavřela dveře. Pak je znovu otevřela, aby se přesvědčila, jestli se jí to nezdá, a celá vyplašená letěla za svým mužem Jalafášem Ontáčikem starším s nevídanou zprávou.

„Pojď se podívat, stalo se něco neuvěřitelného. Náš syn má uklizený pokoj!“ oznamovala zvýšeným hlasem a s vyvalenýma očima tuto sci-fi zprávu.

Jalafáš starší odložil rýžový kartáč, kterým si právě čistil montérky do práce, podíval se do kalendáře, zda náhodou není prvního dubna a zda si z něj manželka nestřílí. Pohlédl na ni ještě jednou a řekl: „Cože? Uklizený pokoj? No, jestli je to pravda, tak sním tento rýžový kartáč!“ Nevěřícně kroutil hlavou a přísahal, že to skutečně udělá, jestli mu manželka nelže. Samozřejmě, ještě než se spolu vydali do dětského pokoje, dočistil kartáčem svoje montérky.

A opravdu. Všechno vyleštěné, umyté, poklizené. V pokojíčku…