Tereza Sebesta
Kouzelný saxofon
Májina víkendová návštěva u babičky se změní na objev velikého pokladu. Ačkoliv Mája nikdy neznala svého pradědečka, díky saxofonu, odloženému dlouhá léta na půdě, si jej společně s babičkou připomenou.
„Raději se s ní nebav!“ řekla Zuzana nové spolužačce, které nezbylo v 5. A jiné místo než vedle střapaté Ely. Ela sedávala sama od prvního ročníku, odkdy ji začal zajímat vesmír. Lépe řečeno, byla jím posedlá.
„Jmenuji se Monika,“ řeklo to nové děvče a odvážně si přisedlo k Ele.
„Já jsem Venuše, tedy Saturn… ach, ne… jsem Ela,“ zahanbeně se představila Ela a sklopila zrak. Byla smířená s dalším odsouzením. Monika se však usmála a přisedla si. Ela byla překvapená a velmi šťastná. Kromě nové kamarádky se chystala i na prezentaci o hvězdách. Paní učitelka ji hned vyvolala k tabuli.
„Největší hvězdu máme stále před očima. Víte, která to je?“ zeptala se a pohledem nabádala spolužáky k odpovědi.
„Ty jsi ta hvězda. Hvězda nejjasnější!“ zvolala Zuzana a třída vyprskla smíchem.
Ela se nedala. „Ne, je to Slunce. Ostatní hvězdy, které vidíme na nebi, jsou plynné útvary kulového tvaru. Umírají tím, že explodují a stávají se z nich rudí obři.“ Oči jí zářily. Byla ve svém živlu. Snažila se nevšímat si šuškání a tichého smíchu, který se ozýval mezi lavicemi. Pokračovala: „Věděli jste, že hvězdy se mohou rozmnožovat? Prach z exploze vytvoří novou generaci hvězd.“
Paní učitelka uznale kývla hlavou.
„Ha, doufám, že když vybuchneš, tak nestvoříš stejné hvězdy, jako jsi ty. To by bylo pěkně nanic!“ zakřičela opět Zuzana.
Ela to už nevydržela. Třásly se jí ruce, v uších slyšela jen tupé zvuky, pohled jí zamlžily slzy. Polekala se. Měla pocit, že se nemůže nadechnout. Rozběhla se ke své lavici a to, co uviděla, ji zranilo ještě víc. Monika si od ní odsedla. Asi rychle pochopila, jaké následky by mělo kamarádství s Elou. Popadla svoji tašku a vyběhla ze třídy.
„Musíme si promluvit, Elo,“ prohlásil táta, když otevřela dveře do jejich bytu. Ela toužila jen dojíst…