Jednoho dne si lev pekl na dvoře před svým domem maso. Vůni pečeného steaku ucítila i želva, která bydlela vedle lva. Hned se jí začaly sbíhat sliny, ale doma měla jen obyčejnou kaši. A tak vyšla před svůj dům a rozhodla se, že si kaši sní při vůni pečeného masa. Snad jí bude takto víc chutnat.
Druhý den ráno potkala lva a říká mu: „Jakou dobrou večeři sis včera dělal! Tak krásně voněla, že i moje kaše mi mnohem víc chutnala, když jsem při ní vdechovala vůni toho masa.“
Lev zavrčel a říká: „No, tak to proto mi moje maso vůbec nechutnalo! Protože všechnu chuť jsi mi z něho vyvoněla!“
Uleknutá želva se nezmohla ani na slovo, když lev pokračoval: „Protože jsi mi ukradla vůni, půjdu k sultánovi a všechno mu povím. Kousek masa mi od včera zůstal – hned uvidí, že je bez chuti. Jako odplatu budu žádat pět sudů medoviny a tebe potrestat.“
Smutná želva se vydala shánět medovinu pro lva a cestou přemýšlela, co jen poví sultánovi, aby jí ještě další trest nevyměřil. Vtom zašustila tráva a želva si všimla, že po cestě jde zajíc.
„Pročpak tak smutně kráčíš?“ zeptal se zajíc želvy.
„Ach, ani se neptej. Včera si můj soused lev pekl maso na dvoře a vůně došla až ke mně. Tak dobře to vonělo, že jsem vyšla před dům a tam jsem snědla svoji kaši. Díky vůni od lva mi chutnala jako nikdy předtím. No, a teď mě chce lev udat sultánovi za to, že jsem mu všechnu chuť z večeře vyvoněla. Žádá pět sudů medoviny a trest od sultána.“
Zajíc dlouho nepřemýšlel: „Pomůžu ti. Půjdu s tebou, a až přijdeme k sultánovi, budu ti svědkem. Ty se postarej jen o jednu věc – sudy medoviny, které máš přinést, naplň jen do poloviny.“
Želva…