Zatoulaný zajíček a jeho dobrodružství

Bylo krásné zimní ráno. Celou noc sněžilo, a tak bylo Zimní království zahaleno v třpytivých sněhových vločkách.

Za jedním oknem v dřevěném domku se usmívala dívčí tvářička. To malá Viky sledovala, jak nádherně je venku.

„Tati, mami, nasněžilo!“ budila rodiče s radostným výskotem. „Pojďme se projít!“

Takový lákavý návrh se nedal odmítnout – vždyť zimní procházky lesem byly jejich oblíbené. Vždy si do košíku nabalili starší jablíčka a mrkev, aby cestou nakrmila lesní zvířátka. Teď, když jim sněhová peřina zakryla potravu, jim přijdou vhod ještě víc než kdy jindy.

Zřejmě byli první, co se ten den vydali na procházku, protože sníh na chodníku byl ještě nedotčený, nikde ani šlépěje. A jak krásně vrzal pod nohama! Sněhem byly přikryty i větve stromů a Viky se cítila jako v pohádce.

Rodinka se vydala ke krmelci, kam se chodívají najíst lesní zvířátka. Nechali u něj jablíčka, mrkvičku a semínka.

„Myslíte, že sem přijdou srnky?“ ptala se Viky nedočkavě. „Ráda bych nějakou viděla.“

Tatínek byl lesník a věděl o zvířátkách všechno. Vysvětlil jí, že lesní zvířátka jsou plachá. Nejlepší bude, když se vzdálí.

„Ale když přijedeme zítra,“ doplnila ho mamka, „určitě tady bude hodně stop. Podle nich zjistíme, jaká zvířátka u krmelce byla. Kromě srnek možná i jeleni, lišky a divoká prasátka.“

Vydali se tedy chodníčkem dál. Vtom po větvi nad nimi proběhla veverka. Větev se roztřásla a sníh z ní spadl rovnou na tátu. Všichni se rozesmáli. Viky vytáhla z košíku oříšek a položila ho ke stromu. Pár metrů se vzdálili a čekali, až si pro něj veverka přijde.

Ta k němu nejprve nesměle přihopkala. Ale když zjistila, že jí žádné nebezpečí nehrozí, s chutí se do oříšku pustila. Viky s rodiči ji chvíli pozorovali.

Najednou se před nimi cosi mihlo. Mezi…