Černo-bílé pruhy, hustá kštice, velká kukadla… podle toho byste poznali zebru Apolenku. Když jí bylo teprve pár měsíců, na její rodné savaně vypukl obrovský požár. Všechna zebří stáda, která tam žila, musela odejít co nejdále. Apolenka s rodiči urazila velký kus cesty, než se dostali do bezpečí před požárem. Překonali poušť a pak se na lodi přeplavili přes vodu. Za několik dlouhých týdnů se dostali až do míst, kde se jim moc líbilo – všude rostly husté lesy a sladká šťavnatá tráva.
Apolenka s rodiči a dalšími kamarády se rozhodli na jedné z těch krásných pastvin usadit. Jenomže po příchodu zjistili, že tam nejsou sami.
„A kdopak jsi ty?“ zeptal se rezavý kůň, který k nim přiklusal. Za ním stydlivě vykukovalo několik hříbátek.
„Já jsem Apolenka,“ odpověděla ostýchavě malá zebra. „Včera jsme se sem s rodiči přestěhovali, protože na naší savaně vypukl požár.“ Hlásek se jí při té vzpomínce trochu zatřásl.
„Tak vítej, Apolenko,“ zařehtal ryzák, zastříhal ušima a odběhl. Ale hříbátka zůstala na Apolenku překvapeně koukat. A pokračovala v tom i ve škole – to víte, i malí koníci chodili do školy, do školy pro koně.
Když se mezi ně Apolenka zařadila, jedno černé hříbátko ji zatahalo za ocas. Další, strakaté, jí rozcuchalo hřívu. A když se otočila, malý hnědý koník se jí pokusil podrazit nohy.
„Proč jsi tak divně pruhovaná?“
„A proč máš tak divný ocas?“
„A proč jsi tak mrňavá?“
„A jak to, že vypadáte všichni stejně? Vždyť vás jednoho od druhého nerozeznáme!“ dotírala otázkami na bezradnou Apolenku ostatní hříbátka. Ta však netušila, co jim odpovědět. Nikdy nad tím nepřemýšlela. U nich doma byli přece všichni pruhovaní…
A tak to šlo den co den. Zvídavá hříbátka to nemyslela špatně, ale pro Apolenku byl každý den ve škole utrpením. Všechno tady bylo úplně jiné než doma na savaně!…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
