Jana Kačmárová
Jak si lištička přála hezčí ocásek
Lišku Smíšku trápí, že její ocas se krásou nevyrovná ostatním, zejména když si z ní ostatní lišky tropí posměch. Ale nečekaná nehoda jí připomene, že si zapomněla vážit toho, co má.
Černo-bílé pruhy, hustá kštice, velká kukadla… podle toho byste poznali zebru
Apolenka s rodiči a dalšími kamarády se rozhodli na jedné z těch krásných pastvin usadit. Jenomže po příchodu zjistili, že tam nejsou sami.
„A kdopak jsi
„Já jsem Apolenka,“ odpověděla ostýchavě malá zebra. „Včera jsme se sem s rodiči přestěhovali, protože na naší savaně vypukl požár.“ Hlásek se jí při té vzpomínce trochu zatřásl.
„Tak vítej, Apolenko,“ zařehtal ryzák, zastříhal ušima a
Když se mezi ně Apolenka zařadila, jedno černé hříbátko ji zatahalo za ocas. Další, strakaté, jí rozcuchalo hřívu. A když se otočila, malý hnědý koník se jí pokusil podrazit
„Proč jsi tak divně pruhovaná?“
„A proč máš tak divný ocas?“
„A proč jsi tak mrňavá?“
„A jak to, že vypadáte všichni stejně? Vždyť vás jednoho od druhého nerozeznáme!“ dotírala otázkami na bezradnou Apolenku ostatní hříbátka. Ta však netušila, co jim odpovědět. Nikdy nad tím nepřemýšlela. U nich doma byli přece všichni
A tak to šlo den co den. Zvídavá hříbátka to nemyslela špatně, ale pro Apolenku byl každý den ve škole utrpením. Všechno tady bylo úplně jiné než doma na savaně!…