Zeď

Když se jednou v podvečer malá zaječice probudila, spatřila před svou norou obrovskou zeď. Tyčila se tak vysoko, kam jen její vylekaná očka dohlédla.

Silnýma zadníma nohama zabubnovala o zem. Měla hlad, ale oběd musí počkat.

„To je ale nemilé,“ zabrblala.

Protože to skutečně nemilé bylo.

Zaječice se uložila k spánku. Doufala, že když si zdřímne, zeď třeba zmizí. Ale zeď nezmizela.

Když se po chvíli probudila, ta zeď tam stále byla.

Zaječice začínala mít vztek. A pořádný hlad.

Začala tedy zeď důkladně zkoumat, jestli náhodou někudy nenajde cestu ven. Ale bylo to marné. Zeď byla tak vysoká, že úplně zaclonila měsíc na obloze, a zaječice se otřásla chladem, i když se vzduch ani nepohnul. V bříšku i hrudi cítila prázdnotu.

Potom zkusila hrabat v zemi, aby zjistila, jestli nedokáže zeď podlézt. Ale zeď měla příliš hluboké základy.

Natáhla se a pokusila se ji přeskočit, ale bylo to příliš vysoko.

„To je NEMOŽNÉ,“ postěžovala si se zaťatými zuby. Svalila se na bříško a nahlas vzdychla.

„Copak to tu máme?“ zacvrlikal najednou přátelský hlásek.

Zaječice si promnula oči a sledovala, jak se k ní dolů snáší drozdice.

„Tady je někdo v úzkých, že?“

„Ano,“ odfrkla si zaječice. „Nedokážu tu zeď obejít, ani podlézt a ani přeskočit. Vzdávám se. Mám toho dost.“

„Tak to je nemilé,“ odpověděl ptáček vesele. „Snad ale existuje ještě nějaká jiná možnost.“

„Už jsem vyzkoušela všechno,“ zafňukala zaječice. „Nikdy se odsud nedostanu. Nikdy, nikdy, nikdy!“

Bezmocně kopla přímo do zdi. Ta se jemně otřásla.

„Pozor, pozor!“ zapípala drozdice, když se na ně sesypal prach z cihel. „Co když se zeď zřítí a rozmačká nás na rozmačkanou mačkanici?“

„Hmmm,“ zamyslela se zaječice, „to by asi šlo…“

„Cože?“ ozvala se drozdice zmateně. „Co by šlo?“

„Možná existuje cesta skrz…