„Jaké krásné strašáky jsme ale z těch odpadů vyrobili,“ pochvaloval si Imrich Vrtule v momentě, kdy otevřel dveře na své chatě. Na tento moment už čekala moucha se Zrnkem ve svých nožičkách a konečně s ním vyletěla ven na čerstvý vzduch.
„Větříku, větříku, zaduj prosím! Ať najdu to místo na zemi, kam patřím!“ popřálo si Zrnko v momentě, kdy ho v proudu větru vypustila do neznáma moucha, a letělo, dokud nepřeletělo přes kopec na Sluneční ulici do závětří a začalo prudce klesat k zemi.
„Jej, ale jsem si moc nezalétalo,“ konstatovalo Zrnko, které mířilo rovnou do sudu na zadržování dešťové vody. Když vtom otevřela okenici Teodora Zmalovaná a letící Zrnko vlétlo do její chaty tak, že přistálo rovnou na zrcadle, před kterým se Teodora několikrát denně líčila.
Měla totiž tu zvláštní vlastnost, že na svůj obličej nanesla denně několik vrstev pudru a spotřebovala ve svém životě asi tak kamion jednorázových odličovacích tamponů.
Svým malováním tváře vytvořila tolik odpadu, že by mohla klidně mít jednu skládku jen pro sebe. Inu a co bylo nejhorší, myslela si, že ji tato činnost natolik okrášluje, že si splní svůj sen a najde si takto nalíčená vytouženého muže.
Opak byl pravdou, neboť její líčení nebylo vůbec decentní a dávala na sebe takové vrstvy, že se někdy vyrovnala zedníkovi, který nahazuje brizolitem fasádu na domech. Ale jinak to byla šikulka a na zahradě pěstovala hlavně rybíz s cílem vyrábět si vlastní přírodní sirup bez různých konzervačních látek.
Inu ale na jedné straně náramně „příroda“ a na druhé kamion jednorázových tamponů ročně. To tedy dohromady nejde.
„Hej, co to mám na té tváři za tečku!“ podivila se nahlas Teodora při pohledu do zrcadla, na kterém bylo přilepeno zrnko pylu. „Co je tohle za hnusnou tečku na mé tvářičce!“ divila se dál…