Jak přichází jaro

Sluníčko ráno hbitě vyskočilo na oblohu. Dnes ho čekal důležitý úkol. „Musím rozpustit zbylý led a sníh. Poté vysušit a zahřát louky a nakonec probrat všechny zimní spáče z jejich dlouhého odpočinku,“ opakovalo si. Taková hromada práce dá jednomu pořádně zabrat! Sluníčko ale nelenilo. Soustředěně napnulo všechny své síly a začalo posílat dolů na zem jeden paprsek za druhým.

Hřálo, hřálo, jak nejvíc dovedlo, ale na zemi se stále nic nedělo. „Kde jsou všichni? Copak nehřeju dost silně?“ přemýšlelo zklamaně.

V té chvíli se v zemi něco zavrtělo. Zničehonic se zvedla malá hromádka hlíny a z ní nesměle vykouklo ven malé zelené očko.

„Konečně jsi tady!“ zaradovalo se sluníčko a poskočilo na obloze. Pozdravilo malé očko jedním ze svých paprsků.

Očko bylo ještě stále trochu ospalé. Zamžouralo a začalo se zvědavě rozhlížet. Na jedné straně uslyšelo žbluňkání vody – hele, vždyť to je potok! Voda se třpytila a unášela s sebou kusy ledu. Zvídavé očičko pookřálo a vytáhlo se na štíhlém stonku o něco výše, aby lépe vidělo.

Tehdy spatřilo jakousi bílou hromadu válející se opodál. To musí být určitě sníh! Nebyl to však nadýchaný bílý polštář. Unaveně se leskl a kapky z něj pomalu stékaly do hlíny. Země kolem byla ztěžklá vodou.

Malé očko se nestačilo divit, co je to za krásu. Spatřilo i hnědé bláto, které přecházelo v lesklé kaluže, i kusy suché zažloutlé trávy. A z černých větví holých stromů ještě viselo pár rampouchů, ty ale doslova tály před očima.

Očko se stočilo směrem k obloze, odkud ho vesele vyhlíželo teplé sluníčko. Znovu ho polechtalo dalším paprskem. Očko kýchlo a vytáhlo se výš, jako by ho světlo volalo k obloze. Už mu nebyla taková zima, a tak vystrčilo ze země i dva štíhlé lístky. Rozespale je natáhlo jako drobné ručky.

„Ty…