Nejmenší dinosaurus

To vajíčko se tu určitě neobjevilo náhodou. Babka Ida ho našla jednou vpodvečer za plotem statku. Bylo malé, šedočerné.

„Nejspíš vypadlo z nějakého ptačího hnízda,“ pomyslela si. Ale ať hledala, jak hledala, žádné hnízdo v okolí nenašla. Nakonec se rozhodla, že ho vezme domu a postará se o něj sama. Uložila ho do krabice, přikryla svetrem a šla si lehnout.

Když se ráno probudila, vajíčko bylo prasklé a po místnosti běhal malinký podivný tvor připomínající ptáka. Byl černý a z černobílých křídel mu vyrůstaly dva drápy. Na hlavě měl červenou chocholku, takže vypadal jako indián. Ale to nebylo všechno! Mával ocasem jako bobr a zobák měl, představte si to, plný zubů!

Ida se ho v první chvíli docela lekla. Myslela si, že se z vajíčka vylíhlo strašidlo. Pak si ale všimla, jak je ten tvoreček vyděšený. Zoufale běhal po pokoji a vystrašeně pípal. Přestala se bát a vzala ho do dlaně. A protože babka Ida byla něco mezi vílou a čarodějkou a řeč zvířat ji nedělala potíž, začala si s ním povídat.

„Ahoj, podivný ptáčku. Co ty jsi zač? Jsi pták nebo něco jiného?“

„Nevím,“ odpověděl tvor.

„To nevadí. Budu ti říkat Vincent, chceš?“ A tak se seznámili.

Několik dní pak chodila Ida s Vincentem po statku a se vším ho seznamovala. Když se konečně přestal bát, vypustila ho na dvůr samotného. Netušila však, co tím způsobí.

Svítilo sluníčko, tráva voněla a Vincentovi bylo dobře. Měl pocit, že je tu opravdu doma. Jenže jen do chvíle, než vběhl do cesty koze Amálce. Ta se ho tak lekla, že vyhodila kopyty vysoko do vzduchu a začala mečet, jako když ji na nože berou.

Ten hluk uslyšely slepice a hned se běžely podívat, cože se to děje. Když uprostřed pampelišek objevily Vincenta, mohly se…