Jednoho pěkného večera polehával skřítek Dubík na větvi svého dubu. Jen tak si pro sebe brumlal písničku a pozoroval noční oblohu, když tu najednou uviděl padat hvězdu. Byla to jen chvilička a hvězda zmizela. Dubík si už už chtěl něco přát, ale vtom zaslechl někoho dole pod stromem.
„Jej, au, ááu.“
Dubík se podíval na zem. Něco tam v hloubce blikalo.
„Kdo jsi, co jsi?“ zakřičel Dubík na tu divnou věc.
„Jsem hvězda,“ ozvalo se zdola.
„Herecká, nebo zpěvácká?“ vyzvídal Dubík, zatímco slézal dolů.
„Hvězda z nebe, au,“ řekla hněvivě hvězda. Vlastně to byla spíše taková malá hvězdička.
„Jak ses sem dostala?“ Dubík se podíval na oblohu, potom znovu na hvězdičku.
„No přece – spadla jsem odtud.“ Hvězdička se tklivě zadívala na noční nebe.
„Ach, to jsi ty?“ řekl Dubík, když seskočil z nejnižší větve na zem. „Viděl jsem tě padat.“
„Jak se teď dostanu zpátky na nebe?“ fňukala hvězda.
„Neboj se, něco vymyslíme,“ uklidňoval ji Dubík. „A jak jsi vlastně spadla?“
„Honily jsme se se sestřičkami hvězdičkami, uklouzla jsem na okraji Mléčné dráhy a spadla jsem. Sestřičky mě upozorňovaly, abych nechodila příliš na kraj, ale já už jsem taková. Když mi někdo něco přikáže, tak já to just udělám naopak,“ vzdychla si hvězdička.
„A teď jsi na svoji tvrdohlavost doplatila. No nic,“ řekl Dubík a jemně ji pohladil, „musíme tě nějak dostat nahoru.“
„Myslíš, že se to dá?“ s nadějí v hlase se zeptala hvězda a celá se rozzářila.
„Všechno se dá, hvězdičko,“ usmál se. „Pojď, něco mě napadlo.“
Kráčeli tedy spolu nočním lesem a hvězdička svítila Dubíkovi na cestu. Tak došli až ke kopci.
„Vylezeme na ten kopec, potom na nejvyšší strom a já tě zkusím vyhodit na oblohu,“ prozradil jí Dubík svůj plán.
„Výborný plán, pojďme na to!“ radovala se hvězdička.
A tak se…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
