Dyslexie není lenost. Jak si s ní poradit a co dobrého s sebou může přinést?

„Achjo, když mě ta písmenka prostě… neposlouchají,“ vzdychl si Albert nešťastně. Všichni ostatní se už dávno naučili číst bez slabikování, jen on pořád koktal, červenal a zase bledl, když ho ve škole vyvolali. 

Dyslexie – co to vlastně je?

S pojmem dyslexie jste se už nejspíš setkali – lehčí formou dyslexie trpí až deset procent populace. Co to ale znamená? Dyslexie patří do přihrádky „specifické poruchy učení“. Je to tedy „něco“, co nám znesnadňuje učení. U dyslexie jde o potíže se čtením. Časté chybování, pomalejší čtení, rychle přicházející únava při čtení textu nebo neschopnost porozumět tomu, co vlastně čteme. Ruku v ruce s tím často jdou i obtíže v písemném projevu. 

Nejde, jak si mnozí myslí, jen o potíže při četbě nahlas. Dyslexie hází klacky pod nohy i při tichém čtení – lidé, kteří jí trpí, čtou pomalu, písmenka se jim míchají ve špatná slova, domýšlí si text… To všechno vede k tomu, že občas nerozumí tomu, co přečetli. A tady je zakopaný pes: čtení totiž potřebujeme neustále. Jakmile nastoupíme do školy, čteme den co den. Čteme, když se potřebujeme něco naučit, čteme, když se chceme někam dopravit, čteme, když nakupujeme, čteme, když po škole nastupujeme do práce. Každý den komunikujeme prostřednictvím e-mailu a textových zpráv s rodinou, přáteli, spolužáky a posléze i kolegy. 

Není to jen lenost?

Dyslexie bývá často zlehčována. Někteří lidé ji vnímají jako otázku lenosti, nebo dokonce hlouposti. Dyslexie ale s inteligencí vůbec nesouvisí – pouze komplikuje získávání informací. Máme-li totiž problém se čtením, hůř se nám čte v učebnicích i vlastních zápiscích. To nezřídka vede k nízkému sebevědomí a odporu k učení a nakonec ke škole jako takové. 

Má ji? Nemá ji?

Podezření na dyslexii většinou nabydeme až v okamžiku, kdy dítě začne chodit do školy a učit se číst. Jestliže to i přes velkou snahu pořád drhne, je třeba uvažovat o dyslexii. K její diagnostice se přistupuje zpravidla ve druhé třídě. Většinou se čeká na osmý rok věku, protože tou dobou by mělo dozrávat zrakové a sluchové vnímání. Určité varovné signály ale můžeme vypozorovat i dříve: opožděný vývoj řeči, závažnější logopedické obtíže, malá slovní zásoba, problémy s rozlišením podobně znějících slov nebo rozlišením podobných obrázků… Nic z toho ale ještě nemusí znamenat, že skutečně půjde o dyslexii. 

Jak postupovat, když máme podezření na dyslexii?

Nejlepší je konzultovat situaci nejprve s paní učitelkou nebo školním speciálním pedagogem či psychologem a pak se obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu. Ta pak může diagnózu potvrdit a sepsat pro školu doporučení, jak k dítěti přistupovat. Na nás je potom neméně důležitý úkol: hledat s dítětem cesty, jak se učit. Vždy se musíme snažit, aby se mu učení neznechutilo. Co můžeme vyzkoušet?

• Nenaléhat na rychlost. Krůček po krůčku, nikam nespěchejte. Snažte se o uvolněnou atmosféru a eliminujte vnější rušivé vlivy (televize, ostatní hlučně se bavící členové domácnosti, …)
• Trénovat v kratších úsecích. Využívejte jednoduché texty psané větším písmem, ukazujte prstem, záložkou nebo čtenářským okénkem. Zpočátku stačí, když dítě čte třeba jen tři minuty, a pak si povídáme, o čem text byl; pak může navázat dalšími třemi minutami a dalším povídáním.
• Chválit, chválit, chválit. A nesrovnávat. Je pravděpodobné, že Anička od sousedů čte rychleji, ale vaše dítko má určitě zase svoje přednosti. Proč mu zbytečně srážet sebevědomí?
• Číst společně. Chvíli čtěte vy, chvíli dítě, střídejte se. Povídejte si o tom, co jste přečetli.
• Vybírat lákavá a zajímavá témata i formu. Děti mívají v oblibě komiksy; zkušenější čtenáři mohou vyzkoušet i Readmio, které je zaujme nejrůznějšími zvuky. Díky tomu získávají motivaci přečíst slova správně a číst dál. Některé děti nadchne sbírání odznáčků za přečtené příběhy. A koho by nebavily kvízy na konci příběhu?
• Kompenzovat neúspěchy. Najděte společně činnosti, ve kterých bude dítě vynikat a bude spokojené. Vyhledávejte přirozené situace pro pochvalu – dítě samo od sebe přečte nápis v obchodu, rozluští název autobusové zastávky v jízdním řádu… Nezapomínejte ho upozornit, že se mu právě podařilo text přečíst a určitě se mu bude dařit i dál.
• Hledat silné stránky. A využívat je při učení. Možná čtení pokulhává, ale co takhle myšlenkové mapy, obrázky nebo využití filmů? Nápaditosti se meze nekladou.
• Nevyhýbat se tématu dyslexie. Nebojte se dítěti jednoduše vysvětlit, proč mu čtení nejde, jak by si přálo. Popište, co dyslexie je, a zdůrazňujte, že se za to vůbec nemusí stydět. Mluvte ale také o tom, že to není výmluva a neznamená to, že se nemůže učit.‍

Samé potíže? Kdepak!

Mohlo by se zdát, že nálepka „dyslexie“ s sebou nenese nic dobrého. Ukazuje se však, že řada dyslektiků se pyšní větší mírou kreativity, schopností vizualizace a celostního myšlení. Dyslektici často výborně přemýšlí v obrazech a přichází s řešeními, která by „nedyslektiky“ nenapadla – možná to souvisí s tím, že se musí od útlého věku snažit vymýšlet kreativní řešení, jak se něco naučit, protože klasickým čtením textu to příliš nejde. Dobře uvažují v souvislostech a v neposlední řadě jsou vytrvalí a odolní vůči zátěži. Jsou zkrátka zvyklí tvrdě pracovat, aby se dostali tam, kam ostatní dospějí bez velkého snažení. 

U spousty dyslektiků platí, že kde se jim nedostává, to dostali větší měrou jinde. A tím se vracíme k našemu úvodnímu příběhu…

Píše se rok 1921. Albert, ten samý Albert, kterého měli mnozí učitelé za lenocha, se opět trochu červená. To však jenom proto, že přebírá cenu. Nobelovu cenu za fyziku. Prozatím „jen“ za „vysvětlení fotoelektrického jevu a za zásluhy o teoretickou fyziku“ – jeho obecná teorie relativity je tou dobou natolik pokroková, že ji ještě nedocenili ani přední vědci. Příběh Alberta Einsteina je jen jedním z mnoha, které dokazují, že dyslexie neznamená, že k vám jednou nebude vzhlížet celý svět.