Ten hnědovlasý kluk, který tu sedí na schodech v posledním patře paneláku a zaujatě kouká do knížky, se jmenuje Ondra. Nedávno se sem přestěhoval spolu s maminkou, tatínkem a o dva roky mladším bráškou. Moc kamarádů si ještě najít nestihl, ale to mu vlastně zase tolik nevadí.
Ondra se naučil číst, když mu bylo pět, a knihy se rychle staly jeho velkou vášní. Miluje staré pověsti, mýty a legendy a tajemné příběhy. Hltá je cestou do školy i ze školy. Čte o přestávkách, při obědě, nosí si knížku i ven a otevírá si ji samozřejmě i před spaním.
Občas, když je celá rodina doma, si Ondra zaleze s knížkou nebo komiksovým sešitem sem nahoru, kde končí schodiště, je tu totiž klid a nikdo ho tu neruší. V posledním patře domu bydlí pouze jedna stará paní, která nechodí ven moc často. Ondra vlastně ani neví, jak se jmenuje. Jen ji občas zahlédne z okna, když se zrovna vrací z nákupu.
Právě teď byl Ondra s očima navrch hlavy zabrán do příběhu o babě Jaze. Venku zuřila podzimní plískanice, vítr foukal a kapky deště klepaly na okno. Pomalu se stmívalo.
Najednou se Ondrovi něco otřelo o nohy. Chlapec málem spadl ze schodů, jak se lekl. Když se trochu vzpamatoval, zjistil, že to je jenom černá kočka, která mu vrní u nohou. Vydechl si úlevou a podrbal zvíře za ušima. Šelma si ho ještě chvíli zvědavě prohlížela žlutýma očima, pak se otočila a byla ta tam.
Zvláštní, kam mohla zmizet? – podivoval se chvíli Ondra. Nakoukl o poschodí níž, ale po kočce ani stopy. Nakonec usoudil, že se mu to možná jen zdálo a že by se měl vrátit domů.
Následující odpoledne si to opět namířil do svého čtenářského kouta. Rád by dočetl příběh ze včerejška a…