Byl krásný jarní den, sluníčko konečně po dlouhé zimě vykouklo zpoza mraků a svítilo jako o závod. Šárka se z toho moc těšila, protože rodiče jí slíbili, že pokud bude venku hezky, vyrazí někam na výlet.
Šárka byla nadšená. Milovala pohyb venku, nejradši by si hrála na hřišti od rána do večera. Donedávna ale sluníčko ještě moc nehřálo, všude plno bláta a od studených prolézaček ji zábly ruce. Dnešní den však sliboval, že to bude jinak.
Modrý motorový vláček je z nádraží zavezl do malé vesničky. Prošli kolem ohrady s ovcemi, zkontrolovali, jestli už kvetou pampelišky, a nadšená Šárka celý čas běžela pár kroků před maminkou a tatínkem a obdivovala všechny krásy probouzející se přírody.
Pobíhala tak moc, až jí maminka řekla: „Jsi z toho běhání úplně zpocená, Šárko. Sundej si mikinu, dnes je vážně docela teplo.“
Brzy dorazili do listnatého lesa, kde se na chvíli zastavili u potůčku, aby si odpočinuli. Šárka si sundala boty i ponožky a skočila do ledově studené vody. Chvíli se snažila posílat po proudu loďky z listů a kůry, potom postavila malou hráz, ale brzy ji rozklepala zima.
„Máš úplně fialové rty a hele, na nohách se ti udělala husí kůže,“ poznamenal tatínek. Šárka se podívala na svoje nohy a uviděla malinké bledé pupínky jeden vedle druhého. Rychle se proto oblékla, nazula si boty, a když jí maminka zapnula mikinu, cítila se zase fajn. Pomalu přišel čas vrátit se domů.
Šárka se po večeři vykoupala, vyčistila si zuby a maminka jí namazala obličej krémem po opalování. Holčička se přikryla peřinou až po bradu a zavřela oči.
Najednou jí někdo zašeptal do ucha: „Šárko, pojď se mnou…“
Znělo to jen jako ševelení větru ve větvích a Šárku to neprobudilo. Ale brzy se to ozvalo znovu a hlasitěji:…