Když šla ráno Šárka s tatínkem do školy, zahlédla dvě maringotky a několik aut se zvláštním nákladem. Vypadalo to jako kolotoč s létajícími labutěmi.
„Tatínku,“ zvolala Šárka a zatahala tatínka za rukáv, „podívej, já vidím kolotoče!“
„Máš pravdu, Šárko, dnes tady u nás začíná pouť. Půjdeme se tam podívat?“ Holčička nadšeně kývala hlavou a ještě si dvakrát radostí poskočila. Kolotoče měla moc ráda a už se nemohla dočkat. Když pak večer společně vyrazili na pouť, kolotoče už byly všechny rozestavěné po louce a od maringotek se ozývala veselá hudba.
„Chci jít na labutě a na kolotoč,“ plánovala si Šárka, „a ráda bych si dala cukrovou vatu a srdce z perníku…“
„A mně musíš, tatínku, vyhrát ve stánku růži,“ přidala se k Šárčinu nadšení maminka.
Šárka s maminkou nejprve vyzkoušely jízdu na labutích a pak pospíchaly za tatínkem ke stánkům. Držel v ruce malý míček a dlouho mířil na věžičku z naskládaných plechovek. Prásk, ozvalo se konečně, a celá věž se sesypala k zemi. S ní se skutálela i žlutá papírová růže. Tatínek zamířil ještě jednou a prásk, shodil i druhou věžičku s červenou růží.
„Ta je pro tebe,“ řekl a usmál se na Šárku, když jí podával tu žlutou, a pro maminku byla ta červená. „Chceš si to zkusit, Šárko?“ zeptal se tatínek a holčička nadšeně přikývla.
Tatínek ji zvedl k pultíku. Šárka vzala míček do ruky, ale ruce se jí třásly. Když ho hodila, míček jen proletěl kolem plechovek a narazil do zadní stěny stánku. Vyzkoušela to ještě dvakrát, ale pak posmutněle hlesla: „Nedokážu to, tati.“
„Jen se neboj, holčičko, každý rok, když přijede pouť, to spolu půjdeme vyzkoušet.“
„Pojď na řetízkový kolotoč,“ lákala maminka Šárku ještě na další atrakci. Obě se usadily na sedačky za sebou a při rozjezdu kolotoče se…