Faethon

Přišel jednou mladý Faethon, syn boha slunce Hélia, domů velmi nešťastný a postěžoval si svojí mámě: „Nikdo mi nevěří, že můj otec je bůh. Všichni se mi smějí a říkají, že si vymýšlím.“

„Ale tvým otcem je opravdu bůh. Podívej se nahoru. Slunce, které každý den vychází na obzoru, je tvůj otec. Každý den tě sleduje, jak rosteš, učíš se nové věci a hraješ si s kamarády,“ laskavě mu vysvětlovala matka.

„Dovol mi ho navštívit. Chci ho poznat,“ dožadoval se Faethon.

Matka nakonec svolila a ukázala synovi cestu. „Půjdeš stále na východ, až přijdeš k vysoké skále. Vydáš se klikatou cestou a přijdeš na její vrchol. Tam najdeš sluneční hrad a v něm svého otce Hélia.“

Faethon si rychle sbalil věci, zabouchl dveře a vydal se na dlouhou cestu na východ. Když se blížil ke skále, už z dálky viděl zářivý hrad, z něhož šlehaly zlaté plameny až k nebesům.

Faethon prošel hradní bránou a musel si zakrývat oči, protože zlaté světlo zaplavovalo nádvoří tak silně, až se bál, že oslepne. Všude kolem se procházeli bohové a nymfy hrály na harfách božské melodie. Když se dostal do hlavní síně, spatřil na trůnu sedět boha Hélia.

„Vítej, milý synku. Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ přivítal ho otec.

Mladý muž se rozpovídal: „Všichni se mi smějí. Tvrdí, že si jen vymýšlím a vůbec nejsem tvým synem. Udělej prosím tě něco, abys jim dokázal, že jsi opravdu můj otec.“

Hélios popošel k Faethonovi, pohladil ho a řekl: „Jsi mým synem. Můžeš si přát cokoliv a já to splním.“

Faethon radostí zatleskal. Dlouho nepřemýšlel a říká: „Každý den vyrážíš na oblohu ve svém slunečním voze taženém zlatými koňmi. Chci jednou řídit ten sluneční vůz od východu až na západ. Když mě uvidí na obloze, všichni uvěří, že jsem tvým synem.“…