Marián Dyno Burič
Rytíř strom
Příběh o tom, jak stařenka svou láskou k přírodě a péčí vysvobodí ze zakletí rytíře, proměněného na strom kvůli jeho pýše. Pohádka zdůrazňuje potřebu respektu a empatie jak vůči lidem, tak vůči přírodě.
Světem koluje taková legenda, že v jednom pohoří, hluboko v lese je ukrytá hora. Všichni jí říkají hora Potvora, protože prý pojídá lidi. Ale proč by to dělala? No, prý ve svých útrobách ukrývá poklad. A tak se lidé, po věky bažící po bohatství, nechají pokaždé nalákat. Když horu Potvoru najdou, vstoupí do ní. Hora prý poutníky vábí sladkými sliby, že jim dá všechno, co je v jejím nitru. Ale jen co do ní dotyčný vleze, ústa se zavřou… a už pro něj není cesty ven. Proč se tak dělo, to nedokázal nikdo vysvětlit.
Jednoho dne kráčel lesem poutník. Ne, on nehledal žádný poklad. Byl spokojený s tím, co měl. Jednoduše měl rád čerstvý vzduch a rád se toulal světem. Jak tak kráčel a prodíral se hustým křovím, najednou se před ním zjevila stařenka. Shrbená s roštím na zádech – jen pár větviček, leč ohýbala se, jako by nesla přinejmenším tři buky.
„Počkejte, babi, pomůžu vám,“ povídá poutník a už jí bral nůši, aby si ji přehodil přes mohutné rameno.
„Děkuji ti, dobrý chlapče, děkuji. Jsem stará, už toho moc nezvládnu. Jenže dřevo na topení potřebuji. Tam bydlím, hned za rohem,“ poděkovala mu stařenka.
Šli tedy svorně, dokud nedošli ke stařenčině chaloupce.
„A jak se ti teď odvděčím, mládenče?“ zeptala se stařenka, když jí poutník nůši v domku složil.
„Ale, to nestojí za řeč. Aspoň jsem si trošku kosti protáhl,“ usmál se junák.
„Opravdu nic nechceš? Ani se dozvědět, kde je poklad ukrytý?“
„Poklad? Ten nosím přece v sobě. Jiný nepotřebuji. A to, co potřebuji, najdu vždycky po cestě,“ smál se mládenec.
„A cože jsi do těchto opuštěných končin zabloudil? Každý, kdo sem zavítá, ten poklad hledá. Všichni se vyptávají jen na to samé. Ale ty jediný z nich jsi mi pomohl. Že bys byl…“ a stařenka…