Indická pohádka
Opice a buben
Když se nešikovné opici zapíchne do ocasu trn, nezbývá jí nic jiného, než se spolehnout na lidskou pomoc. Velmi rychle však tuto pomoc zneužije a projeví svoji chamtivost a od lidí tak výměnou získá celou hromadu věcí.
Věřte nebo ne, kdysi dávno uměla všechna zvířata mluvit lidskou řečí, a nedělalo jim tedy problém se s lidmi dorozumět. Mohla si samozřejmě povídat také mezi sebou.
Když jednoho dne rolník Hung odpočíval po práci na poli ve stínu banánovníku, ani si nevšiml, že se mezi stromy
Tygr se připlížil trávou až k buvolovi, a jakmile se ocitl těsně za ním, zašeptal: „Nic se neboj, nepřišel jsem tě sežrat. Jedna věc mi už hrozně dlouho vrtá hlavou. Když máš teď chvilku času, mohl bych se tě zeptat, jak to vlastně je?“
Buvol byl sice zaskočený, ale když viděl, že ho tygr opravdu napadnout nehodlá, trochu se uklidnil. Byl zvědavý, cože to tygrovi nedá spát.
„Pořád sleduju toho mrňavého človíčka, co mu říkáš pán. V rukou nemá skoro žádnou sílu, nemá ostré zuby, nezdá se, že by měl nějak zvlášť bystrý zrak nebo čich. A přece ho posloucháš na slovo, ty, takové velké a
Buvol nevzrušeně přežvykoval
Tygrovi bylo jasné, že od buvola se kloudné odpovědi nedočká. Tak moc se toužil dozvědět, co je to ta moudrost, že se odhodlal a jedním velkým skokem dopadl přímo před