Jak přišel tygr ke svým černým pruhům

Věřte nebo ne, kdysi dávno uměla všechna zvířata mluvit lidskou řečí, a nedělalo jim tedy problém se s lidmi dorozumět. Mohla si samozřejmě povídat také mezi sebou.

Když jednoho dne rolník Hung odpočíval po práci na poli ve stínu banánovníku, ani si nevšiml, že se mezi stromy mihl tygr. A přitom byl docela krásně vidět – všichni tygři měli tenkrát jen krásně zlatavou srst, docela bez pruhů. Nedaleko od Hunga postával jeho buvol, který také nabíral síly po namáhavé orbě. Zvolna přežvykoval křehkou trávu a ovíval se ocasem, aby odehnal dotěrné mouchy.

Tygr se připlížil trávou až k buvolovi, a jakmile se ocitl těsně za ním, zašeptal: „Nic se neboj, nepřišel jsem tě sežrat. Jedna věc mi už hrozně dlouho vrtá hlavou. Když máš teď chvilku času, mohl bych se tě zeptat, jak to vlastně je?“

Buvol byl sice zaskočený, ale když viděl, že ho tygr opravdu napadnout nehodlá, trochu se uklidnil. Byl zvědavý, cože to tygrovi nedá spát.

„Pořád sleduju toho mrňavého človíčka, co mu říkáš pán. V rukou nemá skoro žádnou sílu, nemá ostré zuby, nezdá se, že by měl nějak zvlášť bystrý zrak nebo čich. A přece ho posloucháš na slovo, ty, takové velké a mocné zvíře. Vyptával jsem se už ostatních v pralese, a všichni mluvili o nějaké… moudrosti? Nikdo mi ale nedokázal vysvětlit, co to vlastně je. Proto, buvole, přicházím až sem za tebou. Pověz, kde bych mohl tuhle moudrost získat?“

Buvol nevzrušeně přežvykoval trávu a teprve po dlouhé chvíli zvedl hlavu a podíval se na tygra: „Nemám ani ponětí… Proč se nezeptáš přímo mého pána?“

Tygrovi bylo jasné, že od buvola se kloudné odpovědi nedočká. Tak moc se toužil dozvědět, co je to ta moudrost, že se odhodlal a jedním velkým skokem dopadl přímo před rolníka Hunga. „Nic se neboj, človíčku,…