Vysoko na horách nastala ta pravá zima. Z nebe se snášelo čím dál víc sněhu, vločky jako by padaly ne jedna po druhé, ale rovnou spolu ve velkých chumlech. Všude po celém lese bylo bílo, sněhu až po kolena.
Zvířátka, která celou zimu spí, už dávno sladce dřímala ve svých doupatech a hnízdech. A ta, která přes zimu zůstala v lese vzhůru, se snažila najít něco dobrého k jídlu. Některá na zimu změnila i svůj kožíšek na bílo, aby na sněhu nebyla tolik vidět. Také liška nebo lasička se proto oblékly do zcela nového bílého zimního kožíšku.
A v tom bílém světě plném zvířat a stromů stál uprostřed lesa ještě někdo. Ten někdo byl celý bílý, vysoký, složený ze třech velkých koulí, místo nosu měl mrkev, místo rukou zapíchnuté klacky. Na hlavě neměl hrnec, jak to bývá zvykem, ale malý pařez! Na tenhle krásný zimní svět koukal pomocí kamínků, které měl místo očí. Ano, byl to sněhulák! Postavily ho tam děti pana hajného, když šly s tatínkem krmit lesní zvěř.
Sněhulák se rozhlédl po okolí, protáhl své ztuhlé sněhové tělo, zívl na celý les a poprvé promluvil.
„Halóóóó!“ zaburácel svým hlasem do ticha. Ale vyrušil tím jen pár ptáčků sedících v korunách stromů. Ti raději rychle ulétli. Nikdo jiný v okolí nebyl.
Sněhulák se zachmuřil. Byl sám. Zkusil odlepit svou nejspodnější kouli, na které stál, aby se pohnul z místa. Ale nešlo to. Co teď? Napřáhl své klackovité ruce a opatrně spodní kouli rozdělil na dvě menší polokoule. Z těch si pomalu vytvaroval nové nohy. Když bylo hotovo, zkusil je znovu odlepit od sněhu. První kroky byly vrávoravé, ale nakonec se mu podařilo se rozhoupat a on poprvé vyšel do lesa. Byl opatrný, nerad by se někde rozbil na tisíce malých kousků.…
