Bylo příjemné odpoledne. Sluníčko svítilo, ptáci vesele štěbetali v korunách stromů a vzduch voněl čerstvě posekanou trávou. Den jako stvořený na procházku nebo dovádění na hřišti.
Jenomže Majdě se ten den vůbec příjemný nezdál. Celé to začalo už ráno, když jí mladší bráška Kuba zbořil hrad, který postavila z kostek. Neudělal to sice schválně, ale co to bylo platné, tolik práce jí to dalo!
Potom to pokračovalo, když zavolala babička, že k ní raději na návštěvu dnes jezdit nemají. Dostala prý horečku a nerada by je nakazila. Tak rodiče Majdě koupili na odpolední procházce alespoň zmrzlinu, aby ji utěšili. Ale ne, celý ten nádherný lahodný kopeček jahodové zmrzliny jí o pár metrů dál spadl na chodník!
To byla pro Majdu poslední kapka. Rozzlobeně hodila na zem i kornoutek a s křikem ho rozdupala. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hráchy a vůbec to nešlo zastavit. Bylo jí jedno, že se na ni kolemjdoucí dívají, že jí rodiče nabízejí novou zmrzlinu. Majda se zlobila, moc se zlobila, měla příšerný vztek na celý svět.
„Taková velká holka a takhle se vzteká?“ poznamenala nějaká paní ve frontě a zakroutila nesouhlasně hlavou.
„Vždyť to byla jen zmrzlina,“ odfrkl si pán za ní.
Ale Majda zkrátka nemohla jinak. Všechno to v ní vřelo, jako když bouchne obrovská sopka a nejde jí poručit, aby toho nechala. Té sopce je docela jedno, co si Majda přeje. Nebo co si myslí cizí lidé okolo. Čím víc toho říkali, tím víc v Majdě vřel vztek.
Zato tatínek, ten byl uplně jiný. On jediný nic neřekl a sklonil se k Majdě, zrovna když se jí zdálo, že už nikdy nebude mít dobrou náladu.
„Podívej,“ řekl tatínek a ukázal na maličké hřiště. Vlastně to skoro ani nebylo pořádné hřiště: stálo stranou…