Liška se toulala lesem a hledala něco na zub. Hrabala tlapkou v popadaném listí a čichala, zda tam aspoň něco malého nenajde. Muzikanti jí už opravdu pořádně v břichu vyhrávali. Byla tak soustředěná, že si vůbec nevšimla, že se k ní potichu přikrádá tygr. I ten si sháněl potravu, a na takové lišce by si určitě dobře pochutnal. Vždyť i jemu muzikanti v břichu už dlouhou dobu vyhrávali.
Když ho však liška konečně spatřila, bylo už příliš pozdě na to, aby před ním stihla utéct. Tygr už také vycenil svoje zuby a pořádně zařval.
Ale liška se nenechala zastrašit a k tygrovi klidně promluvila: „Ó, velký vládce tohoto lesa, vím, že jsi větší a silnější než já. Ale nemysli si, že jsi jediným obávaným zvířetem v okolí. Mě se totiž lidé bojí víc než tebe, a tak si raději dobře rozmysli, zda mě sníš, protože by se ti to mohlo vskutku vymstít.“
Tygr ještě jednou pořádně zařval, a užuž chtěl lišku sežrat, když se najednou zarazil a začal v duchu přemýšlet – A co když má ta liška pravdu? Když se jí bojí lidé, neměl bych se jí bát i já? Tygr se vzápětí k lišce přiblížil až tak, že se skoro dotýkali čumáky, a zuřivě zavrčel.
„Dobře tedy, když se tě lidé tak bojí, dokaž mi, že je tomu opravdu tak,“ promluvil rozzlobeným hlasem tygr.
Mazaná liška víc nepotřebovala, plán měla už dávno promyšlený.
„Vydáme se společně do vesnice. Já půjdu před tebou, a když se mě lidé budou bát, necháš mě naživu. Ale když se nepolekají, můžeš mě klidně sežrat.“
Tygr souhlasil, a tak se oba ihned vydali po lesní cestě, která vedla přímo do lidské osady.
Jak si tak vykračovali kolem rybníka, proti nim šel rybář z vesnice. Vtom liška přidala trochu…
